Rodová kronika
"Milada a Karla Braumovy roz. Chrdlovy"  
Milada Braumová roz. Chrdlová (1876 - 1905)

Milada Braumová roz. Chrdlová (1876 - 1905)

Milada Anna Braumová, roz. Chrdlová se narodila 4. prosince 1876 ve Vršovicích jako prvorozené dítě otce Františka Chrdleho, zámečníka státních drah ve Vršovicích čp.205 a matky Josefy, rozené Prádlové.

Milada Chrdlová Svoje útlé dětství prožívala spolu se svojí mladší sestrou Karolinou ve Vršovicích, kde její matka měla v domě, ve kterém bydlely, menší hokynářství. Tam také obě onemocněly pravými neštovicemi, které tehdy byly epidemicky po okolí rozšířeny. Do obecné školy na Vinohradech docházela v létech 1882 až 1887. Poté docházela až do 28.2.1890 do měšťanské školy na Vinohradech.

Pak se s rodiči přestěhovala 1.3.1890 do Ražic, kde její otec František Chrdle našel zaměstnání ve výtopně spadající pod výtopnu v Táboře, kde pracoval jako strojník a čerpař ve vodárně, vedoucí tamní zauhlovací stanici a skladu uhlí a kde řídil práci uhlířů. Měšťanskou školu (4. třídu) dokončila v roce 1891 v Písku, kam z Ražic denně dojížděla vlakem.


Milada roz. Chrdlová Po ukončení školní docházky se učila v pokračovací škole dámského spolku "Ludmila" Českých Budějovicích (1891 až 1895) a mezitím externě studovala na Českém ústavu ku vzdělání učitelek v Praze a dne 28.5.1895 získala Způsobilost učit ženským ručním pracím na školách obecných a měšťanských. Od 1.7.1899 do 1.7.1901 se u své sestry Karoliny Chrdlové v Gmündu vyučila modistkou a dne 12.7.1903 složila v tomto oboru tovaryšskou zkoušku (Výuční list modistky - Gmünd. 12.7.1903). Zůstala pak nadále jako modistka v Gmündu, kde si otevřela vlastní modistický obchod.

V Gmündu se také seznámila s s Josefem Braumem, který sem jezdil služebně jako strojvedoucí na trati Linec-Gmünd. Odtud pak se dne 8. února 1904 v Kostele sv. Jindřicha v Praze provdala za Josefa Brauma, strojvedoucího z Ybbsitz. Svědkem na svatbě jí byl její strýc Robert Chrdle, vrchní dílenský státních drah v Gmündu.

Milada, která byla poměrně dosti znalá německé řeči, se pak s manželem přestěhovala do Ybbsitz v Dolním Rakousku, kde již předem měli najatý byt v I. patře domu čp. 91 na náměstí. Tam se jí pak narodil dne 1. března 1905 syn Josef. Při porodu však byla infikována porodní asistentkou streptokokovou nákazou a po prudkém průběhu nemoci zemřela dne 7. března 1905 na horečku omladnic. Pohřbena byla za účasti svých rodičů, sestry a manžela na hřbitově v Ybbsitz.

     


Zpět na úvodní stranu
Karla Braumová roz. Chrdlová (1878 - 1959)

Karla Braumová roz. Chrdlová (1878 - 1959)

Karolina Eugenie Braumová, rozená Chrdlová se narodila 7. listopadu 1878 v Praze Vršovicích čp.205 jako druhorozená dcera otce Františka Chrdleho, zámečníka státních drah ve Vršovicích čp.205 a matky Josefy, rozené Práglové.

Sestry Milada a Karla Svoje dětství prožívala nejprve spolu se svojí starší sestrou Miladou ve Vršovicích, kde její matka měla v domě, ve kterém bydlely, menší hokynářství a otec byl zaměstnán ve výtopně státních drah. Současně se svojí starší sestrou Miladou tady prodělala těžké onemocnění pravými neštovicemi, které jí na celý život zanechaly hodně stop po celém obličeji.

Do obecné školy chodila od září 1985 až do 28.2.1890 na Vinohradech. Pak se s rodiči přestěhovala 1.3.1890 do Ražic, kde její otec František Chrdle našel zaměstnání ve výtopně spadající pod výtopnu v Táboře, kde pracoval jako strojník a čerpař ve vodárně, vedoucí tamní zauhlovací stanici a skladu uhlí a kde řídil práci uhlířů. Od 1.3.1890 tuto dokončila v Písku. Tam také v létech 1890 až 1893 navštěvovala trojtřídní měšťanskou školu, kam z Ražic denně dojížděla vlakem. Po vychození školy byla od 1.10.1893 do 1.10.1895 v učebním poměru na modistku u pí Marie Holinové v Písku. Tam také dne 1.10.1895 získala příslušný výuční list. Po vyučení odešla pracovat jako modistka do Prahy, kde bydlela na Žižkově v Riegrově ulici č.816. V Praze se seznámila s Karlem N., který však záhy poté musel 1.10.1898 nastoupit prezenční vojenskou službu u dělostřelectva v Českých Budějovicích. S ním si pak Karla řadu let pravidelně dopisovala.

Když si její starší sestra Milada po svém vyučení modistkou otevřela vlastní modistický krám v Gmündu, vypomáhala tam své sestře, a když se Milada provdala a odstěhovala za manželem do Ybbsitz, zůstala Karla ve službách její nástupkyni, která krámek koupila. Když ale její sestra týden po porodu syna Josefa v Ybbsitz 7.3.1905 zemřela, vzali si její rodiče malého Josefa k sobě do Ražic, kam se Karla musela vrátit se ke svým rodičům, aby jim pomáhala při opatrování a výchově osiřelého dítěte své sestry.

Později pak na trvalý nátlak svých rodičů (hlavně svého otce) i naléhání svého ovdovělého švagra Josefa Brauma, s nímž se už v té době dosti sblížila, se dne 29. listopadu 1906 za Josefa provdala a odstěhovala se k němu do Ybbsitz i s jeho synem Josefem, o nějž se pak starala jako matka. Sňatek se konal opět v kostele sv. Štěpána v Praze, při kterém jedním ze svědků byl opět bratr jejího otce Robert Chrdle, tehdy strojní zámečník v Gmündu. Karla roz. Chrdlová, sestra Milady, druhá žena Josefa

Bylo to pro ni jistě těžké a snad i bolestné rozhodnutí, neboť pro ni znamenalo nejen zmaření jejích dívčích snů, ale i trvalý rozchod s Karlem, na němž jí tak velice záleželo a jehož dopisy měla až do své smrti pečlivě uschovány. Kromě toho se se svým švagrem Josefem ani mnoho neznala a při jeho řídkých a krátkých zájezdech za dítětem do Ražic se vlastně poznali jen zběžně. Sňatek s ním poznamenalo i její přestěhování do Weidhofen mezi samé Němce, jejichž jazyk pro ni nebyl běžný a kterému se plynně po celou dobu života v Rakousku nenaučila.

Na vlastní žádost se v září 1907 nechal manžel služebně přeložit z Ybbsitz do kmenové výtopny ve Weidhofen an der Ybbs a bezprostředně po sňatku se přestěhovali do Weidhofen do velkého činžáku ve Wienerstrasse č. 39, bezprostředně před výtopnou, kde pak manžel Josef začal jezdit jak strojvedoucí na hlavní větvi Ybbstalbahn z Weidhofen an der Ybbs do Kienbrg-Gammingu, celkem 71 km dlouhé.

V domě, který stál sice blizoučko pod výtopnou Ybbstalbahn, zato ale do města bylo značně daleko, se pro svoji neznalost německého jazyka Karla dohromady s nikým nestýkala, a proto se tam při časté služební nepřítomnost svého manžela cítila značně osamělá.

Miládka V té době ještě navíc trpěla chatrným zdravotním stavem a často uvažovala o možnosti léčení v nějaké plicní léčebně. Když pak později také otěhotněla, měla před očima navíc ještě stále osud své sestry, což vše ovlivňovalo její nálady. Jimi vyvolaný její celkový zdravotní a nervový stav snad ovlivnil i její předčasný porod v 8. měsíci těhotenství, ke kterému došlo dne 18. 12. 1910 v místní Nemocnici ve Weidhofen, kde se jim narodila dcerka, která pro uctění památky své tety obdržela jméno Milada. Ta však, snad vlivem předčasného narození nebo také vlivem u ní později zjištěné Littleovy choroby, se ve svém duševním i tělesném vývinu značně opožďovala, takže matka sama na její ošetřování i veškeré práce spojené s opatrováním děcka nestačila a přizvala si na pomoc ze své přízně Chrdlů mladé děvče, Albínu.

Miládka Poměrně brzy se ukazovalo, že dcerka zůstane ve svém duševním i tělesném vývoji postižená, takže nebude později schopna nějaké samostatné pracovní a výdělečné činnosti nebo uzavření manželství. Proto Karolina Braumová od této doby zasvětila celý svůj další život snaze pomáhat své dceři a zabezpečit prostředky i pro její stáří, po celý svůj další život se snažila šetřit a celou domácnost vést co nejúsporněji. Životní útěchu pak hledala v náboženství, pokud mohla, chodila pravidelně do kostela, zúčastňovala se různých procesí a stala se tak přímo fanatickou katoličkou.

Plicní nemoc Karoliny se zhoršovala a ukázalo se, že se jedná o počínající souchotiny. Tento stav trval ještě nějakou dobu po narození její dcery, ale nemoc se podařilo nakonec překonat. Podle vyprávění jí samé, zažehnala svou nemoc pravidelným užíváním rybího tuku a denním pitím sklenky rozehřátého psího sádla, které si opatřovala od místního pohodného. Toto zapíjela vínem, jehož shánění ji stálo mnoho času a námahy.

Postupem času její obava z tuberkulosy pomalu mizela a po přestěhování se celé rodiny v roce 1913 do nového vhodnějšího bytu ve Schöffelstrasse č. 8 bezprostředně pod Buchenbergem v blízkosti Schillerparku, do zdravějšího prostředí a v bezprostřední blízkosti školy i obchodů ve městě. Zde se se změněnými životními podmínkami zcela vyrovnala a docela i s dětmi se zúčastňovala pravidelně koncertů pořádaných v Schillerparku. Také bezprostřední blízkost školy a školky jí práci ulehčovala. Toto období až do vypuknutí první světové války bylo pro ni jedno z nejklidnějších, která ve Weidhofen prožila. Bylo i dost potravin a tak mohli občas poslat něco na přilepšení rodičům do Čech - např. Chrdlům do Letů v roce 1908 poslali na vánoce celého srnece a jablka, o což se Chrdlovi podělili s babičkou Broumovou, bydlící ve Zbečně. Také své rodiče občas jezdívali z Rakouska navštěvovat a hlavně z malého Pepíčka měli prarodiče radost. Toto období bylo sice narušeno krátce trvající událostí, když se Karolina domnívala, že její muž se zajímá o manželku správce stanice v Göstlingu, kde podle turnusů musel nocovat, ale vše se záhy k její spokojenosti vysvětlilo. Horší bylo, když jejího manžela začal trápit ischias v obou nohou, pro jejichž koupel denně musela připravovat lázeň ze senných strusek.

Pak v roce 1914 vypukla 1. světové válka a nastaly horší časy pro celou rodinu. Štěstím bylo, že otci jako strojvedoucímu nehrozilo povolání k vojenské službě. Začal být kritický nedostatek potravin. Každý sice dostával potravinové lístky, ale v obchodech na ně potraviny nebyly, a když občas nějaké byly, pak se daly koupit jen po často až mnohahodinovém čekání ve frontě. Potraviny se musely shánět na černo na venkově (u sedláků po okolních kopcích, při tom pomáhal i chlapec Josef). Proto si rodina najala od dráhy v Seeburgu asi 15 km vzdáleného od Weidhofen kousek rozparcelovaného pole, na něž dojížděla pracovat a pěstovat brambory a různou zeleninu. Tam také bylo možno od železničářů získávat pravidelně mléko. Otec, přestože byl nekuřák, dostával příděl tabáku tzv. tabáčenku, na kterou kupoval tabák a cigarety, které při pochůzkách vyměňoval za živobytí, převážně vejce, ovčí sýr a někdy i kousek másla a domácího chleba.

Na podzim často jezdívala Karolina za svojí matkou do Strakonic, v jejichž okolí rostlo hojně černého bezu, jehož plody si přivážela a doma zavařovala. Zatímco obědy rodiny se skládaly převážně z brambor a nějaké zeleniny nebo špenátu z kopřiv, večeře tvořil převážně kukuřičný chléb s bezinkami, tj. marmelády z plodů černého bezu.

A když se situace v zásobování dále zhoršovala a rodině hrozil přímo hlad, rozhodli se manželé chovat doma vepře. Manžel zhotovil na zahradě ze starých pražců menší prasečí chlívek, v němž pak vepře chovali. Pokud byl ještě malý, byl krmen převážně vařenými kopřivami s malým přídavkem brambor, když byl větší, dostával rozemleté šišky po kukuřici a žaludy, které se daly nasbírat pod duby na přilehlých stráních.


Po rozpadu Rakouska-Uherska v říjnu 1918 a vyhlášení samostatné Československé republiky hlásil se manžel na nátlak Karoliny o službu v novém čsl. státě. Na radu svých známých vídeňských Čechů odjel proto v listopadu 1918 do Brna, kde v tamní výtopně byli shromažďováni všichni strojvedoucí, kteří se vraceli z alpských zemí. Sama zůstala Karolina bydlet s dětmi ve Weidhofen. Od 5.2.1919 byl manžel exponován do Leopoldova a zároveň vyzván, aby si sám vyvolil místo, kam by chtěl být natrvalo přeložen po svém návratu z Leopoldova. V republice již ale neměli žádné příbuzné (kromě Karoliny matky žijící co vdova ve Strakonicích), hledali místo nového trvalého působiště podle dvou kriterií: aby tam bylo možno jezdit na místní dráze bez návěstidel, kde by manželovi nevadila jeho barvoslepost a aby v místě byla reálka, na které by jejich syn mohl pokračovat ve studiích. Posléze po dohodě vybrali Jičín, kde si manžel předem osobně ověřil, že zde jsou splněny obě stanovené podmínky.

S manželem dohodla, že s dětmi zůstane ve Weidhofen jen do konce školního roku, a proto si s ním hned zjara dala sraz v Jičíně, aby tam společně se ředitelem reálky projednali možnost přestupu syna z německého ústavu do českého a aby si tam také našli bydlení. Sehnat byt se jim však pro současnou bytovou tíseň nepodařilo. Dům ve Vrchlického ulici č.347

K získání bydlení zde se jim zde ale naskytla výhodná koupě prázdné nepoužívané vilky se zahrádkou a s volným bytem ve Vrchlického ulici čp. 347 od manželů Blažkových za 34.500 Kč, na nějž si pro dluh 18.000 Kč prodávající Růžena Blažková ponechala právo zástavní.. Koncem června 1919 pak Karolina převezla obě děti k babičce do Strakonic, zatímco pak sama s manželem obstarala přestěhování věcí v železničním vagóně z Weidhofen do Jičína. Celá rodina i s dětmi se do Jičína přistěhovala dne 5. 7. 1919 večer, kdy se tam právě konaly oslavy Jana Husa.

Manžel Josef pak do jara 1920 nastoupil definitivně službu v Jičíně a začal jako strojvedoucí jezdit na místní dráze Jičín-Turnov, později na trati Jičín-Hradec Králové.

Přestěhování do Jičína přineslo Karolině kromě určitého uspokojení národnostního a jazykového i to, že mohla bydlet ve vlastním domě a měla k dispozici i malou zahrádku. Také se dostavily různé starosti a svízele. V první době to byla zvýšená nouze o potraviny, kdy nemajíc v místě a okolí žádných známých, nemohla žádné potraviny sehnat a také těžkosti, s nimiž se setkávala jejich dcerka Milada po svém přestupu z německé školy do české.

Největší starosti Karolině však dělala dcera Milada, u které se při jejím zaostávajícím vývoji duševním i tělesném čím dále tím více ukazovala její neschopnost pro normální samostatný život a nutnost zabezpečení její budoucnosti. Útěchu z tohoto stavu hledala u sebe v náboženství a také se snažila k němu vést svou dcerku, jíž se jednou mělo stát náhradní životní náplní. Protikatolické zaměření veřejného života a značně podobné působení učitelů ve škole na děti ji v této snaze jen podporovaly. Postupně se v tomto směru z ní stávala fanatička. Chtěla v tom hledat také podporu své matky, Josefy Chrdlové, žijící co vdova sama ve Strakonicích, kterou nakonec přemluvila, aby se přestěhovala do Jičína. To se uskutečnilo 24. června 1924, kde jí dala ve svém domě k dispozici podkrovní pokoj.

Pro zajištění budoucnosti své dcery Milady začala s manželem co nejvíce, až úzkostlivě šetřit. Když pak už měli něco našetřeno, rozhodl se manžel Josef prodat svou rodinou vilku ve Vrchlického ulici a postavit větší rodinný dům, kde by byl další jeden byt pro nájemníka, jehož výnos by umožňoval dceři Miladě určité živobytí i po jejich smrti. Na stavbu domu v nově vznikající městské čtvrti pod Čeřovkou, kde právě probíhala v Jičíně hlavní část výstavby na území zrušeného vojenského cvičiště, si najali v Jičíně tehdy módního stavitele Resla. Pro stavbu zakoupili dvojitou parcelu, aby zde bez problémů se sousedy bylo možno zřídit chov včel.

Rozčilování s neseriózností stavitele a jeho snahy o co největší ošizení stavby na cennějším materiálu, jakož i následná dřina se zakládáním velké zahrady na bývalém cvičišti, měly nepříznivý vliv na zdravotní stav manžela, který v zápětí onemocněl Parkinsonovou nemocí, projevující se trvalou třesavkou pravé ruky. To manželovi znemožňovalo vykonávat řadu prací doma i na zahradě, které za něj musela Karolina vykonávat sama. Do novostavby v Sidonově ulici čp. 627 se pak celá rodina přestěhovala v r. 1937.

Na manželovo tehdejší duševní rozpoložení měl i vliv jejích neshod se synem Josefem a jeho ženou Andělou roz. Soukupovou, pocházející z evangelické rodiny. Oběma rodinám se jejich známost od počátku nelíbila z náboženských důvodů, neboť Soukupovi byli přísní evangelíci, Braumovi, zejména Karolina, zase přísní katolíci. Syn Josef do kostela moc nechodil a souhlasil s tím, aby sňatek byl v evangelickém kostele a aby děti byly vychovávány jako evangelíci. S tím však zásadně nesouhlasila jeho matka Karla, a tak stále hrozilo, že přes léta známosti nakonec ke sňatku nedojde. Svatbu nakonec umožnila babička Josefa Chrdlová, která přesvědčila svou dceru Karlu, aby při neústupnosti obou rodin souhlasila se třetí možností - sňatkem na úřadě. Sňatek byl tedy uzavřen dne 29. srpna 1931 na obecním úřadě v Jičíně. Po obřadu na úřadu pak Josefova matka Karla přece jen souhlasila, aby bylo novomanželům umožněno Boží požehnání v kostele, tedy alespoň v evangelickém. Sama však do evangelického kostela nešla, obřadu se zúčastnil pouze ženichův otec Josef Braum.

Rozpory mezi snachou Andělou a tchyní Karolinou vyvrcholily, když snacha odmítla nechat pokřtí svého syna Ivana po katolicku. K tomuto rozkolu nesporně přispěl i chybějící značně tolerantní vliv její matky Josefy, která mezitím v Jičíně zemřela. Určité uklidnění nastalo až po úmrtí a pohřbu snašiny matky Anděly Soukupové, kdy se Karolina se svou snachou opětně usmířila, zejména pak po narození dalčího vnuka Jana v únoru 1939.

V té době se již také začalo na obzoru rýsovat nebezpečí válečného konfliktu s hitlerovským Německem. Obavy o osud zbylých rodinných úspor přivedly manžela na myšlenku investovat všechny zbylé peníze do stavby dalšího domu s větším počtem bytů (tj. při využití jeho suterénu a podkroví), který by dceři Miladě zajišťoval větší výnos na nájemném. A tak se těsně před započetím druhé světové války pustili i do této stavby, ležící poblíž městské nemocnice. Byty v tomto domě byly všechny pronajaty, rodina zůstala bydlet i nadále v domě v Sidonově ulici. Návštěva syna Josefa s rodinou u Braumových v Jičíně (otec Josef, děda Josef, babička Karla, Miládka, maminka Anděla a děti Ivan a Jenda

Léta druhé světové války prožila ve starostech jednak se zásobováním potravinami, hlavně pak ale ve stálém strachu před novým nájemníkem, německým kriminálním komisařem Maxem Frickem. Byt v I. patře domu čp. 627 měl původně pronajatý rada krajského soudu, který po zrušení Krajského soudu v Jičíně byl přeložen do Mladé Boleslavi, kamž se po poměrně krátké době také přestěhoval. Jím uvolněný byt byl městským úřadem přidělen M. Frickovi, kterýž byl co policejní úředník v Jičíně obávanou a vlivnou osobou.

Léta války a těsně po jejím skončení byla mimo jiné provázena zhoršující se nemocí manžela (Parkinsonova nemoc), který byl uvyklý na lék "Homburk", v poválečných letech však tento lék již nebyl dostupný. Počátkem února 1947 po nachlazení manžel Josef onemocněl těžkým katarem průdušek, jehož léčba se stále nedařila, takže nakonec po poměrně krátkém pobytu v nemocnici v Jičíně dne 19. 2. 1947 na Morbus Parkinsoni a Bronchitis acuta zemřel. Karle se zvýšilo její pracovní zatížení o veškeré práce v domácnosti, zejména také o údržbu velké zahrady a starost o dceru. K tomu přistoupily první příznaky vyvíjejícího se u ní revmatismu. A ke všem těmto starostem přibyl po nástupu komunistů k moci ještě neutuchající strach před národním výborem, který jí opakovaně hrozil vystěhováním z bytu, protože jejich třípokojový byt v přízemí vlastního domu byl pro dvě osoby označen jako "nadměrný".

Podmínky něco vlastnit se ale za komunistů natolik změnily a pro obyčejné lidi tak znevýhodnily, že snažení manžela Josefa pro zabezpečení budoucnosti dcery Milady tím, že za cenu neúměrného šetření a odříkání postavil pro Miladu dům v Bolzanově ulici, se ukázalo v nově zavedeném právním řádu úplně k ničemu. Nájemné stanovené státem bylo nízké a daně, protože dům podle nových předpisů již ne jako rodinný ale činžovní, byly tak vysoké, že na dům, který měl vydělávat, se naopak doplácelo. Vzhledem k tomu, že Karla i její dcera měly pouze minimální příjmy z penze a sociálních příspěvků, stala se situace natolik neúnosnou, že po poradě se synem Josefem se Karla rozhodla dům prodat. K tomu došlo dne 21.6.1958, kdy kupní smlouvou za 60.000 Kč bylo v pozemkové knize ve vložce č. 2207 vloženo vlastnické právo na dům čp.670 v Jičíně se stav.parc. č1436 a zahradou poz.parc. č.387/18 na manžele Josefa a Jaroslavu Tiché. Karla - rok 1959

Postupem času se její revmatismus zhoršil natolik, že musela natrvalo ulehnout a spokojit se péčí o sebe i domácnost své, jí přitom vedené dcery Milady. Dostavovaly se jí ale tak silné bolesti, že lékař je musil mírnit morfiovými injekcemi. Sama vykoupení z tohoto stavu viděla jen ve své smrti, na ktrou v poslední době svého života toužebně čekala. Své nemoci podlehla doma v prosinci 1959 a byla pochována na hřbitově v Jičíně do rodinného hrobu vedle svého manžela dne 14. prosince 1959 ve 14 hodin.

     



Zpět na úvodní stranu