Z rodinné kroniky Josefa Soukupa, zvěrolékaře
Vimperk
Jedeme-li místní dráhou ze Strakonic a projíždíme-li za Bohumilice stísněným údolím Volyňsky, otevře se nám u Adolf a mile překvapí vpravo nad říčkou malebně položené úhledné městečko Vimperk se zámkem téhož jména. Hoření náměstí a staré město rozloženo jest na ostrohu tvořícím mírné návrší mezi Volyňskou (potokem Ernsberským) a Helmbachem. Nádraží samo je nad pravým břehem potoku Pravětínského, sbírajícího své vody nad Tafelhütte z lesů pokrývajících severní svahy Boubína.1362 m vys. připomínajícího živě Žalý. Městečko samo leží 696 m.n.m. v poloze chráněné. S Adolfovem mělo roku 1890 4282 obyvatel, velkou většinu Němců. Jsme tu na národnostním pomezí českého Pošumaví. Sídlo Okresního soudu (431 km2 s 28 tis. obyvateli), v městě okresního výboru na zámku. Obyvatelstvo živí se hospodářstvím a průmyslem. V Adolfu skelné hutě, výroba křišťálového skla, s brusírnami a rytbou. Ve městě rozsáhlé závody Steinberennerovy tiskárny knih, vazačství, export modlitebních knížek a kalendářů, výroba ozdob ze slonoviny a kostí, z bronzu. Továrna na zápalky, průmysl dřevařský (ozvučné desky, luby na síta, držadla na kartáče aj.). Městský a Schwarzenberský pivovar.V XVI. věku patřil Vimperk Rožmberkům. R 1716 připadlo panství Švarcemberkům. Bývalý hrad roku 1858 vyhořel a byl pak přestaven ve slohu kasárnickém. Starobylou z r. 1547 jest okrouhlá věž Bašta, lidově Baška.
(Dodatek zvl. Soukupa: Vimperk sám měl své upomínky na dobu reformační - "Evangelická věž" v zámku, zabílené nápisy v kostele. Ale neměly jich ani rodina Bradáčova, ani rodina Paulova - aspoň ničeho z toho, co hýbalo myslemi našich předků a lidí krkonošských, zde na Šumavě a Třeboňsku jsem nepozoroval. Nevytvořil se také nikde ani v širším okolí žádný evangelický sbor. Sboreček Husinecký, Písecký, Budějovický. Plzeňský nevznikl z "tajného semene", ze starých zbytků se vzpomínkami na bratrství, odporu k útlaku a nesrovnatelnostem sociálním.)
(V.V.Tomek: Po troskách české slávy, d. I.,1913, Leop. M. Zeithammer: Land u. Leute des Böhmerwaldes, 1896.)
Zde také narodila se a prožila svoje dětství moje ženuška, pečlivá matka mých devíti drahých dítek. Naleznuv ji, "navážil jsem lásky od Hospodina". Rodem Bradáčová ale vychováním a domovem Paulová, povahou a smýšlením a jednáním brzy svoje.
Anděla Kateřina Soukupová, roz. Bradáčová z Vimperka
Zpět na úvodní stranu
Narodila jsem se jako nejstarší z dětí Jana a Marie Bradáčových dne 29. května 1880 ve Vimperce, v Pasovské dříve Rožmberské ul. v domě stavitele Jungwirta, kde moji rodiče v najatých prostorách provozovali pěkné řeznictví a uzenářství. Z té doby, z toho domu a obchodu mám jen málo vzpomínek. Čtrnácti denní děcko odnesla teta Pauli k babičce a dědečkovi Paulovým. Maminka přicházela si večer pro mne a přinášela mne na noc domů. Když narodila se mladší sestra Mařenka, byla jsem u babičky Paulové stále. Pamatuji se, že dědeček Paule houpával mne asi dvouletou v houpačce připevněné na bidle a přestával-li, já volala: Houpej, houpej! Brzy, sotva tříletá chodila jsem do opatrovny, už jsem prý uměla povídati a nebála se. Vodívala mne babička. Stavívala jsem se u tatínka a maminky. Jednou tatínek sebral mne, měla jsem už dlouhé vlasy, donesl k holičovi a dal do hola ostříhati, ač teta Pauli naprosto nechtěla. Když mne spatřila, rozhněvala se, že kluka žádného nechce a vyhnala. Nesměla jsem k babičce, až mně zase vlasy narostly.
Do opatrovny, my říkali do školky, chodila jsem kolem domu a krámu dědečka Bradáče. Viděl-li mne, bral mne za ruce, celoval a dával mi po krejcaru na útratu. Byl to velikán. Na babičku Bradáčovou se nepamatuji, tehdy jí snad už nebylo.
Jednou, bylo mi asi 5 let, šla jsem s Millerovou ze sklárny k obědu do Adolfu. Měla hezounký stoleček s lavičkou. Tak se mi zalíbil, že šla jsem tam i odpoledne po školce. Naši mne hledali. Konečně někdo jim řekl, že viděl mne jíti do Adolfu. Tam mne našli a odnesli domů. Doma babička mne potrestala citelně, za nohu přivázali k noze postele, abych se vícekrát netoulala. Zapamatovala jsem si dané poučení.
Každého výročního trhu dostávala jsem čtyrák od někoho z domácích. Po kolik jarmarků nekoupila jsem ničeho, než malou členěnou panenku. Při hře každá nějak utrpěla. Před novým trhem strojily jsme vždy pohřeb s Mařenkou a jinými dětmi. Hřbitov byl u kříže u protějšího hotelu Modré hvězdy. Tam jsem kladla do hrobu jednu za druhou, abych si mohla koupiti jinou. Tázali se: "Kde máš panenky?" "Když jsou mrtvé, nemohou vstávat!"
Jednou měla jsem nové červené šaty. Nějaké děti jely od hotelu s vozejčkem k městu. Sedla jsem si také a šaty roztrhla. Co teď? Domů jsem se bála, šatů bylo mi líto…
Maminka vyměnila služku. Odešlé děvče potom nás navštěvovalo. Jednou bez vědomí domácích mne vzala až na Cihelnu a tam se mnou tancovala. Už v noci začala jsem stonati a dostala první zánět plic. Byly mi asi 4 roky. Zánět plic se později opakoval. Obviňovali služku, že jsem se ulítala.
K vánocům dostaly jsme od tety Ludmily z Vídně krásné panny. Franc měl panáka. Strýček Ignác měl pro výstavu hotový model kočáru, malý, uměle provedený. Sebrali jsme o, posadili do něho panny s panákem a byly veselé svatby. Několikráte. Nedovedu si vysvětlit proč, ale někdy přepadla mne tesknota, sedla jsem si někde do kouta a hořce plakala. Prý proč? Že nemají mne rádi! Až přišla teta Pauli nebo babička a uchlácholily mne projevy lásky.
Jednou všechny tři děti měly jsme spalničky. Nikdo k nám do pokoje nesměl, ani dobrý kamarád Jarda Fügnerův. Kancelář i byt jeho otce, notáře, byl v prvém poschodí domu. Jarda přicházel tedy aspoň podívati se na mne skleněnými dveřmi z kuchyně. Aby mne viděl a já jeho. Nemohli jsme býti jeden bez druhého. Hrávali jsme si buď dole u nás, nebo nahoře u nich. Později onemocněly i děti Fügnerovy.
Jednou jsme si hráli u Fügnerů v saloně. Paní Fügnerové stalo se nápadným dlouhé ticho. Přišla, co děláme. Otevřela a lekla se. Valící vůně ji zarazila. Její pomádou namazali jsme se oba celí, že stékala. Ovšem, že nás pochválila. - Přátelství s Jarou zůstalo po dlouhá léta. Vystudoval práva, byl u hejtmanství v Náchodě. Oženil se. Ve válce přišel do ruského zajetí. Zdali pak se vrátil?
Když tatínek odešel do Vídně, byl naším poručníkem dědeček. Ale strachu nám naháněli strýcem Richardem. Byl prudký. Babička poslala mne pro vodu do olejničky před obraz Krysta. Nalívala jsem z dřevěné konve (dřezu) v kuchyni. Strýček Richard myslil, že se máchám, dal mi pohlavek takový, že po tři dny ležela jsem v posteli s obkládky na hlavě. Rád nás měl i on. Mládí měla jsem pěkné. Milováni jsme byli ode všech. Nepoznali jsme nedostatku, ale žili jsme v poměrném blahobytu. O tom, co děje se mezi tatínkem a maminkou, ničeho jsme nevěděly.
S Babičkou musili jsme se mnoho modliti. V určité doby i mužští. Babička byla horlivá, uvědomělá, věřící katolička. Dcera staré, tajemné, málo známé Šumavy. Pročetla různé knihy, životopisy svatých, pravidelně denně navštěvovala kostel, byla členem třetího řádu sv. Františka, na těle nosila silný provaz a škapulíř. V pokoji bylo množství svatých obrazů. Při stěně ve středu mezi postelemi byla skříňka plná knih; na ní byla socha modlícího se Františka z Asissi. Nad ním na zdi visel starý cenný obra, Kristus s trnovou korunou, malovaný originál, dar z kostela od děkana, staletý, za nějž po její smrti nabízena byla značná suma. Opodál byla socha panny Marie loudské aj. Pod Krystem hořela věčná lampička. Pomáhala jsem babičce udržovati ji v čistotě: myla, plnila, rozsvěcovala. Babočka proto ze mne měla radost a slibovala odplatu od Boha. Zde jsme klekávali a modlili se. Nejtrapnější býval v postě dlouhý růženec.
Po strýci Jindřichovi záhy zemřelém zbyl svatý hrob s různými figurkami. O velikonocích se postavil, při něm jsme svítili, na olej dávali nám do něho krejcary. Občas nám svíčinky, figurky apod. z něho půjčili.
Ve skříňce pod Františkem měla babička plno knih. Z nich později leckterá z nich mne zajímala. Jako dítě nejvíce poutala mne a moji obrazotvornost kniha s obrázky, v níž byl líčen život lidský od kolébky do hrobu, člověka pobožného a bezbožného. Znázorněn byl obsah srdce pobožného: Kristus, lilie aj. Zvědavě a s touhou obracela jsem, až přišel obraz smrti pobožného a smrti bezbožného: Zmítá se na lůžku s vytřeštěným pohledem,, čerti čekající na nešťastnou duši, smrt-kostlivec s kosou, nečistá zvířata: podívala jsem se, knihu rychle zavřela a utekla, Bála jsem se - a přece mne to k ní zase táhlo.
Do domu přicházívali kněží a přinášívali nám dětem i dárečky: obrázky, bonbony. Babička a teta Pauli byly šťastné, že teta Tereza vstoupila do kláštera a záhy přinášely různé oběti, jež klášter vyžadoval. Tam bude nejbezpečněji zaopatřena. Proto potom u Pauli to hořké, bouřlivé zklamání.
Vždy jsem ráda zpívala. Zpívaly jsme doma školní písně, později dvouhlasně. Babička nejraději měla moje školní písně mariánské. To bylo pro ni největší radostí. V 11. a 12. roce učila jsem se hráti na citeru. Učení podporoval i financoval strýc Richard. Učila jsem se asi půl druhého roku. Hra mne těšila.
Byla jsem miláčkem tety Pauli. Od vlastních úst si utrhla a dala mně. Pro mne měla vždy něco schovaného. S ní jsem spávala. Ona mne učila domácím pracem. Co mohla mi dáti, dala, co mohla pro mne udělati, udělala. V neděli dopoledne se ustrojila a chodívala do kostela. Vždy vracejíc se, něco pro nás koupila: ovoce, bylo-li, třešně, hrušky, jablka. U nás v horách a při domu ovoce nebylo. Jindy aspoň housku. Cukroví zřídka.
Již jako malé dítě nosívala jsem na pole za dědečkem a babičkou jídlo. Jednou nesla jsem dědečkovi jídlo na louku u pily při ústí Bärenlochbachu do Volyňsky (potoka Ernstbergského). Na pile pracovali Keller a strýc Karel s dělníky, zhotovovali kartáčová prkénka. Dědeček upravoval zavodňovací strouhy. Po "sklep" (Eiskeller) běžel za mnou učedník, mne však s obědem pospíchající nedohonil. Báli se o mne, vidouce, že se zamračilo, zatmělo, že jde hrozná bouřka. Už cestou hřmělo. Doběhla jsem, volajíc dědečka. Nastalo hromobití, průtrž mračen, všude proudila voda, oba potoky přetékaly, můstek přes Volyňku u pily strhlo, odneslo mnoho dříví. Bouřilo dlouho po celé odpoledne. Dělníci musili přestati v práci, s nimi jsme čekali. Večer na chvíli povolilo, přišli pro nás, zda se nám nic nestalo. V noci však začala hrozná bouře znova. S úzkostí všichni čekali, co bude dále. Náhle taková rána, že všichni vyskočili. Hasiči troubili. Tmu osvětlovaly jen blesky a pochodně. Byla povodeň. K nám položeným výše navodili dobytka z chalup z poblíž potoka. Mörderbachlu (Helmbachu). Celou noc se pracovalo. V noci proudy strhly i most u pily knížecí, po kterém v noci vracejíce se jsme přišli. Bylo to snad v tu dobu, kdy v Praze strhlo kus Karlova mostu. Maminka den před tím vrátila se z Kašperských Hor z pouti. Přinesla mi pěknou panenku. Panenku měla jsem na pile v bouři s sebou. Na Šumavě jsou bouřky delší a hrůznější!
Školu obecnou i měšťanku ve Vimperku, tehdy jen německou, podržela jsem též v milé vzpomínce. Chodila jsem do školy ráda. V první třídě byli jsme pohromadě s chlapci, potom už jen odděleně. V první a druhé třídě obecné učila nás sl. Albrechtová. Později se vdala. V třetí a čtvrté třídě přísná slečna Mikotová. I ona se provdala. Řídící učitel Hošna vyučoval nepovinně češtinu ve třídě čtvrté. V ten čas byla zřízena měšťanka; aby bylo více žactva, vybrali lepší žáky i z třídy čtvrté. Mezi nimi i mne. Na měšťance byla jsem taktéž 4 roky.
Od čtvrté třídy obecné trpívala jsem často očním puchýřkovitým katarrhem spojivek. Chodili proto se mnou po doktorech. Babička nebo maminka byla se mnou i u ženy, která zažehnávala. V 18 letech choroba přestala docela, změnou vzduchu, vývojem. V měšťance zkoušíval přísně učitel Brückner, Čech. Jeho paní bývala mojí učitelkou ve školce a měla mne ráda. Ptával se: "Nebolely tě oči?" Řekla-li jsem, že ano, nezkoušel mne. - Na učitelku Skalníkovou mnohé stýskaly, na mne byla velmi hodná. - Ředitel Langhaus rovnával mne hrdami do zad: "Seď rovně!" Učitel Budweiser rád nadával: Rinder, Schafe, Rhwoceros. Šly jsme si stěžovati k řediteli. Rád zpíval a s námi žertoval.
Vzpomínám i školních výletů, dnů zvláštní radosti. Jednou povozy do Kvildy, k Vltavským pramenům a přes Buchwald, Fürstenhut, Ferchenbaid domů.
Po druhé do Eleorwrenhaimu. Poslední výlet byl na Hlubokou. Výletu zúčastnil se i první Vimperský zvěrolékař bydlící u nás. Bavil se s učitelkami. Oslovil mne česky. Místo odpovědi odbyla jsem ho: "Hier wird detsch gesprochen!" Tak vypravuje on, já se nepamatuji.
V třetí měšť. dovolily jsme si i různé skotačiny. Třída byla v přízemí. Vyskakovaly jsme oknem do zadní uličky. Budinská se bála, váhala… Strčila jsem ji, sletěla. Hoši nás zpozorovali, upozornili na nás slunícího se katechetu. Některé jsme utekly, jiné byly chyceny, trestány.
Milovala jsem ruční práce. Pracovala jsem vytrvaleji a rychleji než, než kterákoliv jiná. Ke slečně industriální učitelce chodila jsem na půl dne i o prázdninách. Mé přání bylo státi se učitelkou. Učitelství bylo mi vždy povoláním vznešenějším, ušlechtilejším než kterékoliv jiné, to proto, že se sdílí, dává, obohacuje jiné. V Budějovicích u tety Kirschnerové bylo by to bývalo i možné. Nedostalo se mi však toho.
V mládí svém měla jsem dvě přítelkyně: Gabrielovou Fanynku, dceru poštmistra ve Vel. Zdíkově a Budinskou Márynku, dceru lékárníka ve Vimperce. S nimi udržela jsem přátelský styk i dopisováním nejdéle. Fanynka odbyla poštovní kurs, zůstala v kanceláři otcově, provdala se za poštmistra do Kvildy. Tam navštívila jsem ji, když později již s Pepem zajela jsem si z Vimperka k pramenům Vltavy a podivovala se hloubce a nekonečnosti šumavských lesů.
Když stavěla se dráha ze Strakonic do Vimperka, bydlel v domě u nás Ing. Worzfeld z Prahy, vdovec. Na prázdniny vzal si k nám i rodinu, 3 děti a svoji matku, češku. S Viktorem měli jsme se velmi rádi. Spolu jsme zpívali, chodili, hráli si. Jiných dětí, ani Mařenky, nestrpěl. "Anděla je moje!" Po letech přijel jako inženýr do Vimperka, do domu, že jede si pro nevěstu. Já ovšem byla již vdaná. Mladší Karel je profesorem, dcera je učitelkou. - V Praze jsem je navštívila.
Pobyla jsem i na pouti v Kašperských Horách. O prázdninách mezi druhou a třetí třídou měšť. dne č. srpna před Marií Sněžnou šla jsem na cestu neustrojená do šití a dívala se na jdoucí procesí. Spatřila mne teta Ludmila, která už doma chtěla mne vzíti s sebou. Ale Pauli a druzí nedovolili, že bych nevydržela. Teta zavolala na mne: "Ty, pojď!" Dala jsem rychle košíček kamarádce: "Dones to domů!" a šla jsem.Ve Staších byli jsme v kostele. V Nicově ve statku jsme s Ludmilou spali. Student, sedlákův syn, mne bavil. Druhý den časně ráno šli jsme dále. Jitro bylo nádherné, velice slavnostní. Viděla jsem hrad Kašperk a velice ráda bych šla dále. Teta měla málo peněz na dvě, přítelkyně půjčila jí 80 kr. Nic mne nohy nebolely. Mně na procesí zbyly jen milé vzpomínky.
Z doby školní zbyly mně na tatínka tyto vzpomínky:
Bylo mi asi 10 - 11 let. Na hod Boží vánoční vyšla jsem na ulici. Z hotelu vyšel proti mně pán. "Mají-li Paulovi ještě klíč od hřbitova? Přines mi jej!" Běžím domů. "Pán stojí venku a chce hřbitovní klíč. Je to možná tatínek." V ruce držel krásný velký věnec, jejž nesl položit na hrob dědečkově babičce. Zaslechla jsem, že ráno posel od pí. Kolafové, hostinské, vyřizoval: "Je tu váš muž. bude-li vás přemlouvati, nechďte k němu. Přijel už včera. Do rána hrál karty a prohrál asi 100 neb 200 zl." Proto při řeči o pánu napadlo mne, tatínek. Odpoledne volal nás strýc Karel. Tehdy bydlel v Kostelní ulici. Pod jeho stromečkem byly dárky, jako vždy o vánocích, i pro nás. O velikonocích měl pro nás zase vajíčka. Přišly jsme. Byl tam i neznámý pán. Vzal mne na klín, líbal, ale já se odtahovala…. Že se mně ráno nedal poznati, že ráno mne nevzal do náručí, ale oslovoval jako cizí, vznikla ve mně nedůvěra. Byl ve Vimperce několik dní. Viděla jsem jej klečeti před dědečkem a babičkou, prosil a sliboval, jen ať maminka jde s ním. Teta Pauli rozhodně stála na svém: Jan se nezměnil a nezmění! Nechoď! Tak v dítěti zničena důvěra, zbyla hořkost.
Když vrátil se z cest do Italie a Švýcar bez prostředků, pracoval u strýce Václava. Maminka mu prala. Nosila jsem pro něho prádlo týdně ke strýčkovi. Moje vzpomínky na tu dobu jsou temné. Tehdy dal mi dárkem německý zákonek, který si přivezl z cest. Mám jej dosud jako památku.
Když teta Pauli hubovávala, maminka říkala nám: "Děti nevěřte, on není takový, jak teta v rozčilení říká. I on je hodný!" Před námi nikdy naň nestěžovala ani nehubovala. Ona mívala ho ráda a snažila se, aby zachovala pro něho v dětech úctu a lásku. Když vyšla jsem ze školy, chodila jsem po celý rok do šití prádla. Od patnáctého roku nejsou už maje vzpomínky tak pěkné a radostné. Přišlo poznání. Počala jsem se ptáti, chápati i posuzovati své okolí. Chtěla jsem znáti pravdu i pravdivě žíti. Prožívala jsem dobu probouzející opravdovosti a vážnosti. Chodila jsem ráda do kostela, zvláště též na kázání. Na parádě mi nezáleželo. Myslím, byl to hlavně vliv babiččin. "Křesťan má jíti aspoň dvakráte ročně ke zpovědi!" Ač ne ráda, pro vědomí povinnosti přece jsem šla. Chodívala jsem na odpolední požehnání. Hněvala jsem se a mrzela na druhé, že chodili v neděli odpoledne do vsí a hospod. Zvali ne, abych také šla. Držela jsem se však babičky a nešla.
Přišla teta Rezi. Rozčilení v domě. Nejprudčeji proti ní postavila se teta Pauli. Teta Rezi tiše snášela. V pokoji strýce Josefa šila. Cítila jsem, u ní mohla bych se mnohému učiti. Šití a ručním pracem. Teta Pauli nedovolila. Chodila jsem ještě půl roku jinam. Babička pojala se mnou nový plán. Chtěla, abych v kanceláři u Steinbrenerů prodělala praxi, šla pak na obchodní školu a uchytila se v kanceláři v samostatném postavení Šla jsem. Dali mne však do pasířské dílny. Pobyla jsem v ní den - a plakala. "Tam nepůjdu, nenuťte mne!" Šla tedy k Steinbrenerovi maminka a vyjednávala. P. Steinbrener nabídl jí tedy práci domáckou, skládání tiskových archů. V koši přinášela tiskové archy, většinou modlitební knížky v rozmanitých jazycích, doma se skládaly a složené je maminka zas odnášela. Práce ta zůstala pak mamince až do let válečných. Celé večery jsem pilně skládala, ze všech nejvíce. Mamince a Mařence to nešlo. Teta Pauli zlobila se zase na babičku.
Teta Tereza pobyla doma přece aspoň tři roky. Dělila jsem se s ní o vše, co mi teta Pauli dala, ale tajně. Byla jsem mezi dvěma ohni. Teta Tereza byla zkušená, pobyla ve světě, měla styky s nejlepší společností, od ní mohla jsem něco pochytiti. Teta Pauli nedovolila.
Teta Tereza viděla: doma býti nemohu. Dopisovala. Odešla za společnici k hraběnce, sestře bývalé své abatyše do Uher. V tu dobu ovdověl v Hluboké hajný Schreib, dozorce nad skladem dříví. Sestra zemřelé Schreibové nabídku odmítla, měla však ráda tetu Rezi a usilovala o sblížení jejich. Tereza však odmítla a prohlásila k hraběnce své, že vdávati se nebude. Schreib se oženil, druhá žena brzy za 1 roku umřela zase. Schreib ucházel se o Terezu znovu. A ona na domluvu hraběnky a abatyše svolila. Asi rok 1901. Pobyla jsem pak v Hluboké u tety dvakráte. Poprvé v r. 1903, vracejíc s Irmou z Vídně, na cestě do Vimperka, pak s Pepou, Břetěm a Jiřou na cestě z Prahy do Vimperka.
Již v zimě r. 1895/96 chodila jsem do tanečních hodin v sále strýce Antonína Bradáče "U města Vídně". Na poslední prodlouženou hodinu přišla merenda v české besedě. Zvl. Soukup zval mne tam. Odmítla jsem, byly mi taneční milejší. Tam měla jsem své tanečníky. Že zvl. Soukup kolem půlnoci byl doma a u domovních vrat v hovoru s tetou Pauli nás uvítal, nebylo mi k povšimnutí. Po návratu z Budějovic pracovala jsem doma neb i na poli. - Na podzim r. 1896 byly taneční hodiny v Obč. besedě. Chodila jsem a měla i zde své zajištěné tanečníky. V tu dobu chodila jsem k tetě Hegrové, sestře tety Katy Paulové, šíti šaty. Po celou zimu. V domě k tetě Tereze jsem nesměla. - Zvl. Soukup tancovával i se mnou. V lednu 1897 šel se strýcem Karlem Paulem a se mnou do plesu střeleckého. Pobyli jsme ve věnečku besedním. Stal se takřka členem Paulovské rodiny. Na nás děti měl vliv.
Z následující doby mám pěknou zvláštní vzpomínku. Zvl. Soukup byl v druhé polovici května 1897 ve Vídni. Složiv státní zkoušky, zajel si na dovolenou do severních Čech, k přátelům a rodičům. Kopala jsem s tetou Pauli na našem poli úhor, jeteliště. Byl krásný jarní den. Blížil se večer. S pole na "Schüttenhoferberku", na svahu od Hrabic k Cihelně je pěkný pohled na Boubín, Adolf, k Boubské. Přijížděl od Strakonic vlak. Teta podívá se na mne, pohledem zkoumavým, plným pochopení: "Možná, že přijíždí!" Rozuměla mým myšlenkám. Mne to nesmírně potěšilo. Šly jsme domů. Zvl. Soukup přijel a šel nám již naproti.
Od té doby neodpírala jsem a šla s jinými členy rodiny i já: do polí a okolí, na výlet do Elčovic, na besední večírky. Rok 1897 stal rokem naší známosti. - Zvl. Soukup 1. října 1897 nastoupil ve Třeboni službu u knížete Švarcenberka. Pro mne nastala doba vážná a často těžká. Zvl. Soukup psal jen česky, hlavně však divně, rebusovitě, ba prapodivně a tak, že musila jsem jeho listy raději ukrývati. Dojem byl a všichni mne o tom přesvědčovali, že blíží se konec. Slíbil, že přijede na besední věneček. Teta Rézi dala mi látku na šaty. U ní jsem si je šila a těšila se. Přijel však týden před věnečkem, zajížďkou z Plzně, aby sdělil, že nebude moci přijeti. Bylo mi těžko, vymlouvati, že přijede jindy, proč nepíše, jako "jiní" psávají, ale tak - hrozně, necitelně, jak tvrdili mi, kdo mi na psaní přišli. Ne, nebyla to pěkná doba - doma tak odchylného smýšlení. Snaha po pravdě a prostotě mi zůstala a vnitřně mne uspokojovala.
Psal, abych přijela na svatodušní svátky 1898 do Husince. Pro déšť nesměla jsem. Nejel tam však ani on. Telegrafoval, přijedu odpl. do Vimperka. Byl hod Boží, se strýcem Josefem a bratrem šla jsem naproti do Bohumilic. Večer a noc, že mi nezkazí. Čím asi? Neřekl. Druhý pátek vyžádal si dovolení, abych směla s ním ke Křesanovu. Dal mi do ruky, abych četla asi 30 listů své sestřenice. "Proč mi to dáváte čísti? Bylo by stačilo několik slov. Vezměte si ji! Slibuje-li přestoupím: já nikdy a dupla jsem si. Byla jsem velice rozrušena, klid můj byl zdánlivý. "Tak se mi líbíte. Však můžeme čekati oba."
Zval mne znovu do Husince: "Přijedete-li, budu věděti, že se opravdu nehněváte." - Následovalo skutečně několik návštěv v Husinci: 19/6, 10/7, 14/8, 18/9 a 30/10. r. 1898. Nebylo to snadné odjeti, překonati odpor. Hned na poprvé uvedl mne do rodiny svého vzdáleného příbuzného a přítele, kazatele Pavla A. F. Zelinky. Brzy seznámila jsem se ve sboru i s některými sestrami a bratřími. Opravdovost, společnost a prostota se mi zamlouvaly. Na shledání jsem se těšívala. Někdy doprovodil mne až do Vimperka, někdy rozloučili jsme se v Husinci nebo Vodňanech-Čičenicích. V Husinci měla jsem sama přítelkyni Veselou na poště. Jednou byl tu i Dr. Cakra, soudní adjunkt z Vimperka, který po zvl. Soukupovi převzal byt: "Slečno, vypadá to značně kacířsky!" Mně však začalo se zde líbiti, ač cítila jsem, proč mne zve právě sem.
V tu dobu učila jsem se doma vařit, dělala všechnu domácí práci i v chlévě. Zvl. Soukup přece však projevoval přání, abych šla z domu, poznala i jinou domácnost. Kul plány, kul plány i doma. Chtěli mne dáti na vzdělání do klášterního ústavu do Prachatic neb jinam. Zvl. Soukup odmítl a 21/9 1898 psal mamince: Dejte Andělu sloužit, vařit, z domu! Kazatel Zelinka vyhledal rodinu. Řandovi se lekli, když jsem, zaťukavši, vstoupila, co to jde za slečnu. Čekali venkovské, nezkušené děvče. Divili se, vidouce moji výbavu. Prohospodařili právě obchod, byla tam nouze, někdy i hlad. Paní byla po šestinedělí, všude plno nehotové práce: roztrhaného prádla a šatstva, nečistoty i pražských zvířátek. O platu se nemluvilo. Paní Řandová slíbila měsíčně 4 nebo 5 zl. Dala jsem se s chutí a vytrvale do práce. Pí. Řandová brzy poznala, že umím šíti, proto raději ujala se práce hrubší, bylať jsem slabá, abych mohla šíti. Byly 4 děti a pan Řanda. Byt byl malý: kuchyň a pokoj.
Doma nepřáli mému odjezdu. Po svátcích přijel pozorovat a zkoumat dr. Čakrt. "Jak se vám tu líbí?" Vypravovala jsem, že bývám i v shromáždění a vylíčila skutečné poměry rodiny. "To musím říci!" Z Vimperka hned psali, ať přijedu domů. Pak že maminka pro mne přijede. "Bylo by hanba, kdybych nevydržela," odpověděla jsem.
Abych neutonula v kacířství, pracovalo se i jinak. V Újezdě na malé Straně bydlela teta Blažková, otcova sestřenice, manželka tajemníka na hejtmanství. Tam jsem přicházívala. Přicházeli tam i známí hoši z Vimperka, zvláště Gabriel. Chtěla jsem učiti se vařit. Blažková snažila se, abych se dostala do Strahovského kláštera. Pobyla jsem tam, poptati se. Ať posečkám. Sama pí. Řandová mi to radila. "Tam se vaří dobře." Já však vyjednala si sama kurs v Domácnosti v Praze. Teta Blažková prostřednictvím vlivu hraběnky, aby mne zachránila, zajistila mi v tutéž dobu Strahov. I byt. Zůstala sem však u Řandů. Dopoledne chodila jsem do Domácnosti, odpoledne pracovala u nich. Posledních 6 neděl bydlela jsem u strýce Marvala, úředníka na dráze ve Vršovicích. Jednou poslal strýc zřízence dráhy, ti vzali můj kufr, já musila do Vršovic.
Dne 11.1. na cestě do Třeboně a dne 2.2.1899 na cestě zpáteční stavěla se u mne maminka Soukupová. Celou noc na lůžku jsme spolu prohovořily. - Dne 12.2.1899 odjela jsem na pohřeb svého dědečka Matyáše Paule. 13.2. přijel do Vimperka i zvl. Soukup. Po pohřbu 15.2. odjeli jsme spolu. Dne 26.2. přijel ke mně k Řandovým (Král Vinohrady, Šumavská 24n). Byla jsem s ním u Choděrů ve schůzi čes. zvěrolékařů.
Pí. Řandová zamilovala si mne, já byla k ní důvěrnou. Tomu, co zvěděla z listů, divila se: "Nemá vás rád. Bylo by lépe, kdyby udělal konec. Kdyby smýšlel upřímně, nedával by vám tak volnost!" Lekla jsem se a psala do Lomnice mamince, aby mi řekla upřímně, jak Josef smýšlí, že jsem připravena na konec. Přestala jsem psáti. V tu dobu také rozhodla jsem se pro sbor Petrský. Po návštěvě z 26.2.1899 dali mně Řandovi zase pokoj.
Dne 7. dubna 1899 přesídlil zvěrolékař, byv knížetem přeložen, ze Třeboně do Protivína. V květnu překvapil mne telegram, abych jej čekala. Dne 16.5. odjeli jsme spolu do Lomnice k rodičům a k těžce nemocné Amálce, abych ji ještě poznala, i Jandu. Následujícího dne jsme se vrátili.
Do Prahy odjela jsem 14.12.1898. Zvl. Soukup jel z Tábora do Vršovic se mnou k mladým Marvalovým. Teta dovedla mne pak k starým Řandovým. Dne 12. června přijel zvl. Soukup do Prahy na kole s přítelem Fr. Partajem. Dne 23. července přijel zase. Tehdy sdělila jsem mu: "Předám se, ne však k luterským, ale ke svobodným!" Dne 30.7.1899 jela z Prahy domů. V Ražicích jsme se sešli a jeli do Vimperka. Zvl. Soukup odejel 1. srpna na cesta do Solnohrad, Horního Bavorska, Švýcar a Baden.Badenu na mezinárodní zvěrolékařský kongres.
Řandovi brávali mne s sebou do shromáždění na Král. Vinohrady k br. kazateli Kotoučovi, někdy, zvláště večer na Žižkov k br. kaz. Urbánkovi. S počátku se mi stýskalo. - Do odjezdu z Vimperka mluvili jsme spolu jen německy. V Praze začala jsem česky. Dopisovali jsme si jen česky. - Začala jsem srovnávati a přemýšleti. A to nejen o věcech vnějších, věroučných, ale o spasení a novém životě z Boha, z Krista. Sedávala jsem dlouho do noci s br, Řandou. Byl upřímný. Dosti dlouho mne nepochopili. Byli by mne rádi usvědčili z nevěry neb hříchu, z nějakého určitého druhu, a tím chybovali. Můj duchovní vzrůst začal již ve Vimperce v roce patnáctém, kdy počala jsem poznávati. Praha dala mi však radost ze spasení, z víry, darmo. Před odjezdem z Prahy byla jsem rozhodnuta, prostně uvěřivši, že z církve římské vystoupím.
V Praze seznámila jsem se na Smíchově s tetou Baruškou. Zvala mne. Přicházela jsem k ní. Když panstvo její odešlo na letní byt, chodila jsem k ní z kuchařské školy každý den a zůstávala po celý týden i přes noc. Poznala mne, a proto také vystoupivši pro stáří ze služby prosila mne, abych ji vzala k sobě.
Z Vimperka zase jezdívali jsme do Husince k Zelinkovým. Tak 10.9 a 29.10.1899. - Na Josefovo a Kristinino pozvání přijeli jsme 23.9. do Křečkova na posvícení. Na nádraží v Poděbradech čekal nás už z Lomnice tatínek. Sjelo se mnoho přátel: Jandovi z Lomnice, Hlubučkovi, Tisští, Krucemburští mimo Josefa, Všechlapští, Kolínští. Poznala jsem adventistu, apoštolské. Kristina Urbánková uměla hostiti. - Josef chtěl, abych odjela do Lomnice a tam si pobyla. Zdržela jsem se však jen do 5.10.1899. Psali mi z domu, ať neobtěžuji a hned přijedu. V Lomnici pásla jsem s maminkou kozy na stráni pod Chocholkou a na place. Sedávaly jsme spolu, já vyšívala. Karel chodil k Horákom, maminka musila vařit knedlíky, chtěl, ať závodím kdo porazíme jich více. Do Prahy jela jsem pak severozáp. drahou s poslancem Doležalem. "Smutný den!" Začal projednávati podrobnosti svatby. V Husinci řekl mu 20.10. kaz. Zelinka: "Před naším sborem uzavírá sňatek věřící s věřící. Jinak, není-li pouta lásky Kristovy, nelze pro svědomí požehnati. Nelze ani jiného sňatku doporučiti." Jednal proto jako evanjelík a.v. s farním úřadem v Plzni, kde měly býti oddavky. Švarcenberský úředník nemůže se oženiti bez svolení vrchnosti. Proto podal 22.11.1899 osobně knížeti žádost o povolení sňatku. - Josef pobyl několikráte ve Vimperce: 22.10. s přítelem Partajem, s ním byli jsme na výletě, 29.10., 5.11., 27.11., 17.12.1899, pak 1.1. a 13.1.1900. Dne 17. prosince 1899 po přečtení rozčilujícího dopisu, abych vysvětlila jakési nedorozumění, odjela jsem do Protivína. Soukupovi právě odešli do Vodňan. Dohnala jsem je příležitostným povozem již u Vodňan. Po shromáždění u br. Hromádky jeli jsme spolu do Vimperka. - Často v rozhovoru probděli jsme celou noc, do odjezdu ranního vlaku.
Dne 13.1.1900 přijel Josef s knížecí resolucí: Ženich nechť dříve vystaví revers o kalol. výchově dětí a že nebude činiti nátlaku na svoji manželku římskou katoličku. Teprve 15.1. odjel. Že nebude psáti, nepřijede. Hněval se na věrné členy Říma, jež obviňoval, snad nesprávně, ze zákroku proti němu. Věřila jsem tak s nim i já. Dne 23. ledna napsal list mně, své nevěstě, a druhý mamince mé: "Ředitelství panství napsal jsem, že svatbu odložím na dobu, než dosáhnu souhlasu Jeho Jasnosti knížete vychovávati své děti, svěřil-li mi je Bůh, po svém. Nevím teď, kdy a zda-li se budu moci ženiti. Anděla je proto volná. Hledejte si pro ni ženicha vhodnějšího." Byla to pro mne zlá zima.
Babička měla mne i tu ráda. Jen prosila, abych neopouštěla svaté církve. Budu-li pilně choditi do kostela, že zase se vzpamatuji. Odpovídala jsem: "Babičko, i kdybych se s Josefem rozešla, v Římě nezůstanu." Šla-li jsem do kostela s babičkou, čítala jsem v bibli. Josef skutečně nepsal, psala však Marta a s ní vyměnila jsem několik dopisů. Když povolila zima, jela jsem do Vimperka sama.
Dopisovala jsem si se s. Řandovou. Psala jsem jí, že z domu neodejdu. - 15.4.1900 v neděli velikonoční sešla jsem se s Josefem v Husinci. Nerad, ale přece, doprovodil mne až do Vimperka. Byla již noc. Chtěl do hotelu. Zase jsem ho přiměla, že na zapřenou přespal v pokoji dr. Čakrta a ranním vlakem odejel. Již v dubnu pobyl v Praze u místodržitelství a podal žádost za služby státní. Z Husince do Vimperka doprovodil mne i 3.6. v neděli svatodušní. V pondělí ukazoval mi strýc Karel útržek z novin: Úředním zvěrolékařem jmenován byl do Jilemnice Josef Soukup.
Pí. Řandová mi psala, abych buď šla pomoci sestru Kadlecovou (později tovární výroba mýdla Hlede v Kolíně), buď vypomohla si tím výbavy její sestře ing. Schleydrové v Řevnicích. Dne 18.6.1900 odjela jsem z domu do Řevnic. Večer před odjezdem i strýc Ignác mne zdržoval, ať neodjíždím, že bude mi platiti. bránili všichni, nejvíce babička. "Umru, více mne nespatříš," Skutečně, jí byla jsem pak z Řevnic 21.9.1900 na pohřbu.
Již dne 2.9.1900 hlásila jsem se v Praze do svobodné církve reform., do sboru v Petrské ul. Br. kaz. Adolf neb jiný z bratří jezdili do Řevnic. Schleydrovi sami nebyli by mně však posloužili, kdybych nebývala rozhodnuta již dříve. Dne 24.10.1900 přijel si Josef pro můj křestní list. Sháněla jsem jej v Praze na děkanství a hejtmanství Smíchovském, nevrátili mi jej po přestupu. Ohlášky své četla jsem brzy na obecní tabuli v Řevnicích. Tehdy to nebyla ještě tak všední věc jako nyní. Josef byl od 28.6.1900 v Jilemnici.
Dne 28.10. byla jsem v Praze na schůzi církevní, kde jednalo se i o mně a dne 4. listopadu 1900 byla jsem přijata do církve. Ve svátek 1.11. byli jsme společně s Josefem v Petrské ul. na hodu lásky. Dne 9.11. jela jsem z Řevnic domů do Vimperka, abych se připravila k cestě do Jilemnice, do svého vlastního domova. Teta Pauli přijala mne vlídně, šla do sklepa, přinesla mi dobrého mléka. Ale konečně si usmyslila, že nepatřím nikomu. "Jsi horší než sám zvěrolékař." Mnoho jsem vytrpěla. "Nejhorší hřích, že vystoupila jsi sama z církve, ač nikdo tě nenutil. A kdybys byla aspoň přistoupila k téže církvi, jejímž údem je zvěrolékař! Ale to k takové sektě, která dnes je a zítra nebude." Došlo i k nějakým hrdám.
Dne 23.11.1900 doprovodil mne sám jako jediný bratr Franc k rannímu vlaku. V Řevnicích byla jsem přes noc. Ráno 24.11. do Prahy. Omylem přišla jsem na nádraží severozápadní o hodinu později, než jsem měla. Začalo hledání ženicha: U Adlofů, sestry Amortové. Konečně shlédla jsem ho na křižovatce na Svatováclavském v tramwayi. Vyskočila jsem a klepala na okno vozu. Společně po Ferdinandově třídě naproti svědku Františkovi, přijíždějícímu z Humpolce. Vyměnili jsme si snubní prsteny. Oběd u Arcivévody Štěpána. U Langhanse dali jsme se fotografovati. V Petrské u. br. kaz. Adolf před četně shromážděnými bratřími a sestrami nás oddal, s námi se pomodlil za požehnání Boží. Hrál br. kaz. Urbánek. Přišla i teta Baruška a naši známí ze sboru. Večer odjeli jsme do Libštátu, kde čekal kočár.V neděli 25.11.1900 všichni pěšky do kostelíčka v Libštátu. Po službách Božích oddal nás úředně a přece církevně přítel rodiny farář P. Marušiak. Vesele za krásně vyjasněné oblohy s pěknými rozhledy a nadějemi na pilu. Maminka ustrojila pro své děti hostinu. Svědky byli František a švagr Janda. Dne 26.11. odpoledne pěšky do Staré Paky, vlakem do Jilemnice. Nastalo nové období v mém životě. Společný život s milovaným mužem a pak s drahými dětmi.
Anděla Soukupová, 19.3.1922.
Zpět na úvodní stranu
