O životě rodiny Bradáčů
od počátku XIX. stol. s poznámkami o rodinách spřízněných se strany manželek,
o životě vlastním a cestovních dobrodružstvích
vypravuje Jan Bradáč ve Vídni 23. dubna 1916
vypravuje Jan Bradáč ve Vídni 23. dubna 1916
Rodina mého otce Karla Bradáče ze strany otcovy.
Děd Kašpar Bradáč pocházel z Veselí u Budějovic. Byl vyučený řezník, katolík, národnosti české, ale vlažný bez uvědomění, nepřítel svobody řemesel, velice zlostný, usazený trvale v Třeboni.
Babička Marie, rozená Košťálová pocházela ze Soběslavi.
Měli 7 synů: Františka, Tomáše, Karla, Aloise, Kašpara, Jana a Martina.
Babička Marie, rozená Košťálová pocházela ze Soběslavi.
Měli 7 synů: Františka, Tomáše, Karla, Aloise, Kašpara, Jana a Martina.
1. František Bradáč vyučil se řeznictví. Jako tovaryš odešel do ciziny. R. 1848 za revoluce přišel do Uher a pojal za manželku Alžbětu. S ní v oné kritické době přinášel své výrobky jako uzenářské zboží a maso v mošně k prodeji vojsku. Byli však zatknuti, předvedeni před velitele a přinuceni jísti z vlastních výrobků pro podezření, že ve zboží jest přimíchán jed. František prohlásil,že jako Čech nechtěl by rakouské vojíny otravovati. Dostal potom výsadní listinu, že mohl volně mezi vojskem své výrobky rozprodávati. Když revoluce byla potlačena, usadil se trvale v Totise u Komárna. 700 zl. peněz Koutových nucen byl spáliti. Píle a dobrý obchod umožnily mu, že mohl si koupit dům a dvě vinice. Bratr Jan byl u něho po 16 let. Oba zemřeli v letech šedesátých a jsou pohřbeni v Totise. František měl dva syny a hluchoněmou dceru, která provdala se do Rábu.
2. Tomáš Bradáč vyučil se v Třeboni zámečnictví. Byl odveden. Vojenského obleku neoblékl, byv přidělen přímo do Arsenálu ve Vídni. Tam zůstal do své smrti. Oženil se, dětí neměl. Jeho paní dvakráte jsem viděl, je-li živa, nevím.
3. Karel Bradáč - děd Andělin. Vyučil se řeznictví v Třeboni. Jako tovaryš šel na vandr a cestoval. Přišel do Vimperka a pracoval ve Vimperce u Kastaliho. Byl ve svém oboru zdatným mužem, katolík, přívrženec slovanství, ale dalek politické činnosti. Dbal jen řemesla. Roku 1852 se oženil se 17-tiletou Marií, dcerou hamerníka Engelberta Herziga. Nejdříve v nájmu, později ve vlastním domě na Židovském plácku. Přikoupil role a luka, získal měšťanství. Manželka Marie zemřela ve věku 44 let břišním tyfem (asi r. 1879). Karel Bradáč se z nutnosti podruhé oženil, pojav za manželku Pavlínu, dceru kováře a kuršmída Pavlíka ve Vimperce. Pavlík Pocházel z Kužvartu, jeho manželka Housková z Boubské.
Z manželství s Marií vzešli 4 synové a dcera: Jan, Karel, Václav, Antonín a Marie. Dětem dal mimo reality po 6000 zl. Syny vyučil všechny řeznictví a zakoupil všem čtyřem mistrovské právo dle řádu cechovního. O nich dále ve vyprávění Anděly, provd. Soukupové, dcery Jana Bradáče…
4. Alois Bradáč vyučil se zámečnictví v Třeboni. Byl potom na cestách, pracoval ve Vídni v Arsenále, seznámil se se Srbkou Alexandrinou, pojal ji za manželku a tím dosáhl zaměstnání u srbského velkoobchodníka vepři z Peuchů na vepřovém tržišti jako šafář. Zůstal při tomto zaměstnání až do smrti. Jeho paní, pravoslavná, následovala ho za 3 roky. Pohřbeni byli na Simmeringu ve Vídni. Měli syna a dceru , Theodora a Marii. Theodor zemřel, zanechav vdovu se dvěma dcerami. Marie, provdaná Zwittlová na Simmeringu.
5. Kašpar Bradáč vyučil se řezníkem u svého otce. Vojákem nebyl. Na cestách přišel do Uher, kde po několik let pracoval. Vrátiv se do vlasti své, oženil se v Třeboni, na předměstí, Karolinou Vichrovou a řezničil do své smrti r. 1909. Pochován je v Třeboni. Čtyři neděle před jeho smrtí jsem jej navštívil. Zanechal vdovu, která nyní je v třeboňském chudobinci. Mimo to zůstali 2 dcery a několik synů. (Z dcer Marie provd. Blažková, manželka okresního tajemníka, v r. 1899 na Újezdě na Malé Straně, kam chodívala k ní Anděla, nyní jsou v Krumlově. Přepjatá parádnice. Bohatá. Ze synů je Josef Bradáč poštmistrem, nyní v Konecchlumí, dříve v Horní Rokytnici.) Kašpar vždy těžce bojoval o své živobytí.
6. Jan Bradáč vyučil se řeznictví v Třeboni. V 16 letech přišel do Totise a tam zemřel ve stáří 32 let.
7. Martin Bradáč vyučil se řeznictví u otce svého. Po létech odvodu odešel do Vídně a pracoval při uzenářství. Po několika letech vrátil se domů a začal v Třeboni samostatně řezničiti. Za ženu vzal si děvče z Bukovska jménem Antonii. Živnost nešla však dobře, s ženou dal se rozvést. Šel znovu do Vídně, ale ani tu nemohl se uchytiti. V letech osmdesátých zemřel v nemocnici u milosrdných bratří. Pochován byl na ústředním hřbitově ve Vídni. Dětí po něm není. Co bylo s jeho ženou, nevím. Děd Kašpar zemřel r. 1869, babička r. 1872 ve Vídni. Dědeček je pohřben v Třeboni, babička na ústředním hřbitově ve Vídni.
Rodina mého otce Karla Bradáče ze strany matčiny.
Děd Engelbert Herzig pocházel z Horních Rakous. Byl učeným kosařem (Sensenschmied).
Za manželku vzal si Kateřinu z Henifeldu v Dolních Rakousích.
Měl 4 dcery a syna: Barboru, Annu, Marii, Lorence a Kateřinu.
Za manželku vzal si Kateřinu z Henifeldu v Dolních Rakousích.
Měl 4 dcery a syna: Barboru, Annu, Marii, Lorence a Kateřinu.
Nejprve pracoval v městě Steyeru. Potom obrátili se do Čech a usadili se ve Vimperce. V Annathale postavil hamry s vodním pohonem, vedle knížecí Švarcenberské cihelny. V těch dobách pracovalo se s uhlím dřevěným. Proto pálíval si každého roku po 6 - 8 neděl v lesích uhlí na celý rok. Mezi rolníky byl oblíben, protože vyráběl nástroje dobré a za ceny mírné. Chodil každé neděle do kostela, pobožnůstkářem však nebyl. Naučil se česky, protože mu jednati bylo hlavně s českými sedláky. Jeho největší radostí bylo, když narodila se moje dcera Andělka, že dožil se toho, aby byl pradědečkem. Při vysokém svém stáří rád ji choval.
(Dodatek zvl Soukupa: Když Engelbert Herzig, dobrý přítel a častý host Matěje Paule, vážně onemocněl, šla jej navštíviti Marie, provdaná Bradáčová. Byla velikonoční neděle kolem 2 hodin. Rozstonal se na Velký pátek. Asi v půl hodině po jejím příchodu v její přítomnosti skonal. - Jan Bradáč mýlí se, tvrdí-li, že Herzig pocházel z Horních Rakous. Tam jen, oženiv se, nějaký čas pracoval. Byl z Vimperka.)
Barbora seznámila se s knížecím úředníkem Haluškou. Nežli se mohl ženiti, zemřel. Hošíka jeho a dceřina vychovali dědeček s Babičkou. Hoch vyučil se klempířství u Hegera ve Vimperce, odešel na vandr a zmizel. Když hledalo četnictvo k odvodu, obdrželi jsme od něho list z New Yorku: Prošel Bavory, Francií nalézaje zaměstnání , vstoupil tedy na loď zavázav se tam pracovati. Loď utrpěla, v Baltimore čekati museli na správu; tu utekl. V Baltimore slyšel mluviti 2 muže česky. Žádal je o pomoc. Oděli ho a opatřili klempířské místo. Potom přihlásil se dobrovolně k odvodu jako muzikant, flautista v kalifornii. Psal se Adolf Herzig.
Anna, provd. Samková, po krátké době rozvedená. Zmizela.
Marie vyrostla v domě rodičů, pracovala s otcem v dílně kamenické do 17 let. Potom r. 1852 provdala se za Karla Bradáče. Byla Němkyní, ale mluvila plynně česky. Nadšena byla při zpěvu písně: Kde domov můj.
Lorenc (Laurenz) vyučil se otcovskému řemeslu, nežil však spokojeně, často byl v prudkých sporech. Proto odcestoval, pracoval asi 2 roky ve Vídni jako kovodělník, zemřel v nemocnici černými neštovicemi.
Kateřina provdala se za malíře a natěrače Frant. Schneedorflera. Měli dům na náměstí, nad městskou radnicí. Za požáru r. 1904 lehl popelem. U nich až do provdání byla sestra Marie, provd. Kirschnerová.
Nelze mi psáti o ostatních členech rodiny, kteří ještě žijí. V následujícím přídavku budu sice psáti věrně dle pravdy, ale někdy musím něco ponechati zamžené. V Rakousku i jiných státech jsou zákony, s nimiž stýká se cestující, nemá-li peněz, nemá-li přístřeší, je-li dlouho bez práce, dojde-li ke stávce. Je to zákon o tulácích, s nímž i mně bylo zápasiti.
Zpět na úvodní stranu
Rodina Karla Bradáče
(z pohledu zvěrolékaře Josefa Soukupa a jeho ženy Anděly Kateřiny, provd. Soukupové).
Děd Karel Bradáč
Děd Karel Bradáč (syn Kašpara Bradáče a Marie, roz. Košťálové) přišel do Vimperka jako řeznický pomocník a vstoupil do práce u řezníka Kastaliho.
Oženil se s Marií, dcerou hamerníka Englberta Herziga ve Vimperce "pod cihelnou".
Oženil se s Marií, dcerou hamerníka Englberta Herziga ve Vimperce "pod cihelnou".
Bydlel na náměstí v podnájmu u Schlaufů, nyní Brožů-Pohlů. Později koupil si vlastní domek na Židovském plácku (Waldeskově nám.). Krámek byl malý. Držel 3 krávy, 2 koně, přikoupil pozemky u Boubské, dvě stodoly, v mastných krámech čtyři krámky. Získal měšťanské právo (za 50 zl.). Byl mužem řádným, přičinlivým, hodným, v městě oblíbeným. Zemřel v plné činnosti ve stáří 58 let, ztučněním srdce. Muž vysoké postavy, nikterak otylé. Babička Marie platila za Vimperskou krasavici. Zemřela ve věku 44 let břišním tyfem, po čtyřnedělní nemoci. Druhá manželka, dcera kováře Pavlíka, Pavlína, z Vimperka, zemřela r. 1916 v nemocnici skokem z okna, prohospodařivši.
(Dodatek zvl. Soukupa: Pavlík pocházel z Kušvardy. Byl kuršmídem, muž zámožný, sebevědomý, až pyšný. Manželka jeho byla rodem Housková z Boubské. Jeho byla kovárna poblíž hostince "U města Pasova", kde za mého pobytu byl kovář Selig. Rodině Houskově patřil dům snad Harmachův na hoř. náměstí.)
Z prvního manželství byli čtyři synové a dcera: Jan, Karel Václav, Antonín, Marie. Dětem dal mimo reality po 6000 zl. Syny vyučil všechny řeznictví a zakoupil všem čtyřem mistrovské právo dle řádu cechovního.
Marii byla při smrti matčině 4 léta. Narodila se asi roku 1874. Vdala se ve stáří 17 let za poštovního oficiála Lorenze Kirschnera v Budějovicích, tehdy četnického strážmistra ve Vimperce. Jediný syn Walter zemřel ledvinou chorobou získanou za války, ve stáří 24 let jako bankovní úředník v Praze. Matka Marie zemřela rakovinou o 14 dní dříve. Kirschner zemřel otřesením mozku jako ambulanční úředník při srážce vlaku na trati Budějovice Cheb.
Antonín nar. 1857. Najal hostinec "U města Vídně" od stavitele Jungwirta. V letech kolem r. 1900 koupil vlastní hostinec od kupce Václava Moravce, který jsa bezdětný, věnoval velkou částku na zřízení české školy. Mimo 3 mrtvé měl 7 dětí: Antonín, Marie provd. Zánková, Ludvík, Anna, Josefa provd. Wágnerová, Otilie zemřelá v Dobřanech a Rudolf. Ludvík a Rudolf jsou kupci ve Vimperce. Antonín ml. je pokladníkem v kníž. pivovaře ve Vimperce, ve válce byl poručíkem v Srbsku. Učitel Zánek, hudebník a skladatel, padl jako poručík v Srbsku. - Matka těchto dětí Anna, roz. Haldeková z Vimperka. Halsem, křtěný žid, měl kupectví v zámku, syn jeho řeznictví ve Vimperce, jediná dcera zemřela r. 1921 v září.
Václav, nar. 1855. Dostal dům a řeznictví po otci. Manželka Julie, roz. Kohoutová z Vimperka (původem ze Strakonic, povozník na náměstí). Měli 7 dětí: Josef, knížecí geometr ve Vimperku, Václav, hostinský ve Vimperku "Eiskeller", Jan, průvodce vlaku v Korutanech v Běláku, Rudolf, bankovní úředník a znatel jazyků, Rubert zahradník, Fritz řezník padl v Srbsku. Julie provdala se za lesního, zemřela.
Karel narozen 1853, řezník ve Vimperce "darebák". Manželka Kateřina, roz. Štádlerová z Vimperka. Sděděné pozemky i peníze probil. Dvě dcery, obě provdané. Na Boubské píchal vepře; na pěšince s Homolky do záhybu tratě pod nádražím úplně střízlivý upadl, rozbil sanici, žebra a druhý den v nemocnici zemřel vnitřním zraněním.
Jan Bradáč, otec Andělčin, narodil se ve Vimperku 23. listopadu 1852. Chodil do školy ve Vimperce. Chodil do školy ve Vimperce a pak u svého dědečka a babičky v Třeboni. Ve Třeboni vychodil dvě třídy gymnasiální, nenašel však na latině záliby a dochodil školu ve Vimperce. U své maminky měl velkou oporu, maminka přidávala: "Jste Bradáčovi, jen nechte se viděti!" A dával všem dětem hojně i otec. Křestní list ze Třeboně je vystaven ještě úplně německy. U otce vyučil se Jan řeznictví. Jako pomocník pracoval ve velkém závodě v Plzni. Ani tam mu však vlastní výdělek nestačil. Po smrti matčině oženil se otec Karel, i synové Jan a Karel. Otec zařídil oběma obchody. Jan byl velice zručný, dovedný řemeslník; řeznictví a uzenářství v domě Jungwirtově v Rožmberské ulici (proti hotelu "Harhburg" nyní "Zentrale"). Ve společnosti německé i české byl velice oblíbený. Vystupoval jako Čech. Dům zdobil prapory v barvách národních. Byl v obchodě i v domácnosti velmi čistotný, šatil se úhledně. "Joko ze škatulky, parádník!" Pil také. Hrál však náruživě karty, o veliké obnosy. Uměl pobýti mimo dům a domov i po několik dní. Na peníze nekoukal - neměly pro něho ceny.
Za manželku pojal Marii, dceru měšťana, kovářského mistra Matyáše Paule z Vimperka, býv. Pražské, nyní Schmeykalovy ul. č. 115. Svatba byla 27. ledna 1878. Z manželství tohoto se narodily v domě Jungwirtově čtyři dítky: Anděla Kateřina 29.5.1880; Marie 2.8.1882; František 3.1.1883 (?); Ludmila nar. 26.3.1885 zemřela jako čtyřnedělní děcko psotníkem.
Po 7 let provozoval řemeslo. Obchod šel dobře, ale výdělky nestačily. Měl vždy chasníka a učedníka. Manželka pomáhala a hospodařila, neměla však potřebné energie a rozhledu, aby udržela muži i živnost sama. K domlouvání sousedů a domácích Jungwirtových rodiče Paulovi konečně povolili a vzali dceru i s třemi dětmi k sobě. Hostince, více karty než lihoviny, manžele rozloučily. Všecko utratil. Po odchodu manželky prodal i celé zařízení krámu a odešel do Rohrbachu, kde asi rok pracoval. Z Rohrbachu odešel do Vídně, kde pracoval u svého řemesla, podnikl cestu do říma a vstoupil do továrny Apollp, kde je dosud. K zakročení notáře Jaroslava Fügnera ve Vimperce z Klatov, bydlícího i s kanceláří v domě Pavlově čp.115, zachován byl pro děti pozemek, jenž Jan své manželce k zajištění věna a protivěna v tehdejší ceně asi 500 zl. Popudem byla žaloba podaná řezníkem Šůdou na zaplacení prohrané částky, jak předstíráno však bylo, za krávu. Větší pozemky u Hrabic, kde ještě stojí kříž zřízený jeho rodiči, zmizely.
Z cest vrátil se Jan do Vimperka a pracoval u bratra Václava. Jan nezdržel se ani tu. Při hře v kuželky prohrával; Václav , prchlý, v rozčilení, mrštil po prohrávajícím kamenem do tváře. Jan musil k lékaři. Václav svěřil Janovi i nákup. Když však celou částku prohrál, a dobytka nezaplatil - bratři se rozešli. Václav potom vždy zůstal přítelem opuštěné švagrové a dětí bratrových. "Poznal jsem ho sám!"
V továrně firmy "Apollo" na mýdla, svíčky a voňavky svým odborným a všeobecným vzděláním získal si důvěru a oblibu zaměstnavatelů a správy i dělnictva. Pověřen byl důvěrnou přípravou a odvažováním surovin pro tovární výrobu dle továrních receptů. Po delší dobu byl ve Vídni dělnickým důvěrníkem, sociálně demokratickým předákem. Bydlí u Simmeringu v Grillgam 35, světovým názorem a životem sociální demokrat. Hospodaří mu tvrdá Štyřanka, Němkyně Augusta. Styky s vlastí udržuje prostřednictvím rodáckých schůzí vimperských Němců. Z Vídně rodině své neposlal nikdy ničeho, nebylo mu dobře možné. Několikráte ale bezvýsledně, pokoušel se, aby manželka Marie přistěhovala se za ním a pracovala s ním ve Vídni. V pokusech svých neměl však šťastné ruky.
Bradáč - Paule. Dobří lidé tu i tam, ale dva zcela různé světy! Různý poměr k majetku, práci, ustáleným společenským zvyklostem. Ve Vimperce byl Jan Bradáč členem české besedy, účastnil se akce pro zřízení české školy - tehdá dána byla přednost Prachaticím. Vimperk omylem platil za méně národn. ohrožený. Pobytem ve Vídni ovšem podlehl německému okolí, takže své vzpomínky napsal raději německy.
Švagr Franz Bradáč vyrostl rovněž u Paulů. Vychodil měšťanku, vyučil se u stavitele Fr. Ticka ve Vimperce, v létě na stavbě, v zimě v kanceláři. Dvě zimy strávil na stavitelském oddělení státní průmyslové školy v Linci. Na práci odešel pak do Vídně, bydlel u svého otce, oženil se a zařídil si vlastní domácnost. - Napsal svoje vlastní vzpomínky německy. Česky mluvil jen málo. Sociální demokrat, katolík. Po převratu byl přes zimu ve Vimperce i s dětmi, neuchytil se, ale vlivem své ženy vrátil se zase do Vídně. Psal mu jeho stavitel, dal byt, zahrádku poblíž bytu, v Simmering, Grillgasse 35. V témž domě jako otec.
Švagrová Mařenka, nar. 2.8.1881. Školu vychodila rovněž od Paulů. Byla miláčkem svého dědečka. S ním i spávala. Ona jediná mu tykala. Jí dal si nejraději posloužiti, ona ho i krmila, když už příliš se třásl. Se všemi mlsky apod. se zas s ní dělil. Vyučila se šití prádla (rok) a šatů dámských (2 roky). V Praze pobyla na dvouměsíčním kursu střihačském v soukromé škole. Často po delší dobu bývala v Jilemnici, kde pomáhala v rodině své sestře a kde též chodila se zdokonaliti v šití (bezplatně). V těžké době věrně stála při Amálce, provd. Jandové. Švagr Frt.P.Janda měl ji rád rovněž, snad i proto, že uzavírala mu obchody ve Vimperce a ve sporech s ženou Amálkou, že stávala na jeho straně. Pobývala pak i v Jičíně. PO dvakráte byla společnicí pí Ing. Schleydrové v Řevnicích, v Přišimasech u její dcery Bož. Schustrové. Asi půl roku pracovala ve Vídni "v saloně". Brzy po převratu, asice po vpádu maďarských bolševiků na Slovensko, hospodařila přes 2 měs. Ing. Karlu Schleydrovi, řediteli čsl. stát. drah v Košicích.
Po návratu z Košic provdala se 1.8.1920 za tiskařského mistra Eduarda Kosmu z Gorice, zaměstnaného u firmy Steinbrenerovy ve Vimperce. Mařenka seznámila se s ním na zpáteční cestě z Košic ve Vídni, kde se zdržela u bratra a otce. K společné domácnosti ani nedošlo. "Mně a Amálce nic se nedaří!" - Šije a hospodaří, není-li matky doma, svému strýci Josefovi Paulem, sklorytci firmy Sobmayer&Rath ve Vídni, na výměnku ve Vimperce.
Zpět na úvodní stranu
Jan Bradáč
o sobě vypravuje ve Vídni 23. dubna 1916.
Jan Bradáč
Jan Bradáč, narodil jsem se ve Vimperce 23. listopadu 1852, dva měsíce po svatbě mých rodičů. Hned z první třídy školy konkordátní ve Vimperce musil jsem odejíti. Proč? Jako šestiletý hošík přišel jsem ze školy do krve zbitý od svého učitele Částky. Proč? Otec podal žalobu na učitele, který byl přesazen. A mne otec dal do školy do Třeboně k dědečkovi a babičce. Ve Třeboni navštěvoval jsem 4 třídy školy obecné a 2 třídy nižší reálky. Pak vyučil jsem se u dědečka řeznictví a naučil se tak dobře česky, že bratří nemohli se mnou mluviti a nadávali mně stále: Du Böhm! proto neměl jsem nikdy svých bratří rád. Po válce r. 1866 přišel jsem ze Třeboně ke svým rodičům. Byl jsem zaměstnán v závodě otcově. Protože jsem nebyl u rodičů svých vychován, nebylo mezi námi vzájemné lásky. Nemohl jsem toho již snésti a odešel jsem do ciziny. Ale nedaleko, jen do Krumlova u Budějovic, Tam pracoval jsem u řezníka Václava Thallera, pak u Václava Epingra. Tak uplynul skoro rok. Odešel jsem do Třeboně k dědečkovi a babičce a tam zůstal jsem do jara. Pak šel jsem do Vimperka k prvnímu odvodu, byl jsem však pro ten rok uznán za nezpůsobilého. Pracoval jsem do nejbližšího odvodu u otce. I při druhém odvodu byl jsem propuštěn. Vydal jsem se na cestu přes Kašperské Hory, Klatovy, Přeštice, Plzeň, Rokycany a do Příbrami.V Příbrami pracoval jsem asi po 4 měsíce u hostinského a řezníka Antonína Čermáka.Byv z Plzně písemně vyzván, odcestoval jsem do Plzně a pracoval u uzenáře a řezníka Hynka Schneidera asi rok. Potom dostal jsem se k hostinskému a uzenáři Karlu Ruppertovi a po půl roce do uzenářství p. Václava Velkoborského v divadelní ulici vedle českého divadla. Zde naučil jsem se důkladně uzenářství. Pán zemřel. Ve své nezkušenosti a nerozumnosti k mnohým domluvám oženil jsem se s vdovou. K svému neštěstí. Provozoval jsem uzenářství a řeznictví, obchod nešel však dosti čile, hledal jsem útočiště u hostinství a byl nájemcem hostince "U města Mohuče" v Pražské ul. Nevedlo se nám zle, bylo lze žíti, ale vypukla neštoviční epidemie, zvláště v našem domě. Bylo po obchodě. Moje první manželka i s dvěma dětmi zemřely touto nákazou. Přišel úřad, sebral co nalezl: peřiny, zařízení bytové a všechno, všechno spálil. Byl jsem hotov a odešel do Vimperka.
Ve Vimperce byl jsem u svých rodičů asi 11 roku. V té době zemřela moje matka. Otec nucen byl z důvodů obchodních oženit se a šest měsíců po úmrtí matčině byla v domě macecha. Nebylo možno pomýšleti na další pobyt v domě pod macechou. Rozhodl jsem se, že založím si svůj vlastní domov a oženil jsem se s Marií Paulovou. Následkem různých osudných událostí, při nichž nebyl jsem bez viny, musil jsem nechati řemesla, po několika letech soužití pro finanční těžkosti došlo k rozluce domácnosti a já musil svoji rodinu opustiti, abych nalezl ve velkoměstě svoje živobytí.
Šel jsem do Vídně. K své lítosti nemohl jsem ničeho vhodného nalézt. Po písemných dotazech odcestoval jsem do Horních Rakous, vstoupil do práce v Rohrbachu, kde byl jsem asi půl roku v uzenářském závodě Frant. Hrůzy. Šel jsem však znovu do Vídně a pracoval v čistírně střev ve III. okrese. Než jen do jara. Ve Vídni trvala velká nezaměstnanost, nemohl jsem se udržeti a rozhodl se že odcestuju do Štýrského Hradce. Bohužel nedalo se ani tam nic nalézt. Šel jsem tedy do Mariboru, Celje Lublaně. V Postojně pracoval jsem 4 neděle při stavbě dráhy. Když vydělal jsem několik zlatých, šel jsem do Terstu. Po práci nebylo však poptávky. Co dělati? Šatstvo bylo rezedrané, bylo nemožno vstoupiti do závodu. Proto bude nejlépe za hranice, ven. Cestoval jsem z Terstu do Monfalcone, Palmanova, Portogruaro,Vincenza, Padua, Ferrari, Ravenna, Rimini, přes republiku San Marino do Ancony, S.Soreto, velkého poutnického místa a byl jsem tam u zpovědi, své poslední; zpovědní lístek poslal jsem do Vimperka své tchýni, pí. Paulové. Z Soreta do Perugia, po několik dní přes římskou pustu a přišel jsem konečně do Říma. Zde byl jsem po tři dny ubytován v klášteře Anima, zřízeném pro všechny země, které od r. 1866 byly pod vládou rakouskou, založeném rakouským císařem. Monsignore Carlo Jeanik, rektor ústavu, Čech, pobyl též ve Vimperku, znal velmi dobře rodinu Steinbrennerovu.
Přirozeně že na práci nebylo lze mysliti. Vžil jsem se do tohoto způsobu života, nemohlo už býti jinak. Šel jsem dále, s úmyslem, že v některém přístavě vstoupím na loď, abych se dostal do jiného dílu světa. Putoval jsem vytrvale směrem k Neapoli, do města jsem se však nedostal. Ze vzdálenosti asi dvou hodin cesta od Vesuvu zamířil jsem zase k moři Jaderskému a přišel do přístavního města Bari. Z Bari pustil jsem se do Brindisi. Tam chtěl jsem vstoupiti na loď, bylo to však zmařeno pro vypuklou choleru. Proto neustále dále, až přišel jsem do kláštera Monte Casino, řádu Benediktinského. Mniši chovají zkrocené havrany, mají nesmírní bohatství. Je tam na 400 lidí. Německý kněz vše mi ukazoval a po jeden den hostil. Dorazil jsem do většího města provinciálního Lecce a odtud do Martana při zálivu Tarantském moře Jonského. V Martáně hostil mne po 8 dní Josef Besti z Tábora v Čechách, kr. inženýr. Měl radost, že mohl se po mnoha letech pobaviti česky.
A od té doby pocítil jsem něco jako touhu po domově. Obrátil jsem, šel jsem zpět do Lecce. Tam zpozorovalo mně však oko zákona a více se ode m,ne neodvrátilo. Po ty tři týdny měl jsem se velmi dobře. Dali mi německoitalské knihy, denně po doutníku, všude volali: Tedesci. Došlo na cestovní papíry: v pořádku, pracovní papíry: v pořádku, ale muž vypovídá se z Itálie. Pod policejním dohledem, bez průvodu s maršrutou. Dostal jsem železniční lístek jízdní a 20 lir do ruky. Po dvě noci a den jel jsem přes Ancome, Bologna, Paduu do Udine bez svých dokumentů, v Udine musil jsem se osobně dostaviti a byl internován. Po 2 dnech 2 karabiníci dopravili mne do Cormons a předali rakouskému komisariátu pohraniční stráže.Přenocoval jsem tam, druhý den obdržel své dokumenty a odcestoval do Gorice přes Lublaň do Celje a tam vstoupil jsem do práce u Frant. Prassla v uzenářství. Byl jsem prvním nad 4 pomocníky a děvečkou. Měl jsem se velmi dobře, ale příliš práce. Mohl jsem ji zastati, ale moji mladiství pomocníci nikoliv. Tak měl jsem každých 14 dní jiné. Tak to nešlo dále, nasytil jsem se takové práce. Přestali jsme pracovat. Dostali jsme se před soud jako stávkaři a byli z Celje vypovězeni.
Šli jsme tedy, já a kolega Albert Kaska, do Jablonce nad Nisou, přes Štýrsko, Korutanský Celovec a Belhal do Tirol. Přešli jsme Franzenfeste, Bolzano, Meran, do Vorarlbersku až do Bregenze na jezeře Bodamském. Odtud do Bavor, Lindavy, Fridrichshafen a Kostnice v Badensku. Prohlédl jsem si přestavený dům, kde bydlel Jeroným Pražský a Jan Hus, dům, v němž byli vyslýcháni, klášter, kde Hus byl vězněn a pomník, kde byl upálen. Balvan obrostlý břečťanem ohražený železnou mříží. Odtud zamířili jsme do Švýcar podél břehu Rýna. Netušíce zlého, překročili jsme Rýn a přišli do města Säckingen. Byli jsme v Bádensku, návrat do Švýcar byl nám znemožněn. Došli jsme tedy do Basileje. Tam podařilo se nám zase se dostati do Švýcarska. Po několik dní pobyli jsme v domě sv. tří králů, majetku evang. sboru. Byla již tuhá zima, měl jsem stále ještě slaměný klobouk; zde dostal jsem černý tvrdý plstěný. Byl dražší než můj slamňák, ale já byl vždy nepřítelem tvrdých klobouků. Na práci nebylo pomyšlení. Tak cestovali jsme přes různá města do Curychu a do Bernu, hlavního města. Na rakouském konzulátu obdrželi jsme podporu a pokračovali v cestě do Neuchatelu a hranici francouzskou. V horách v místě Rochefortu vstoupil jsem do domu, abych něco dostal. Nikdo nebyl ve světnici, zahlédl jsem černý měkký klobouk, pověšený na stěně. Rychle a s odvahou vyměnil jsem zaň svůj tvrdý a přispíšil si, abych zmizel a nebyl lapen.
Rozhodli jsme se, že přejdeme hranici, abychom viděli Paříž. A dva Čechové putovali Francií v největší zimě přes Besancon, Dijon, Troyes, Ville a jiná města a dorazili dne 24. prosince ve 4 hodiny odpol. do Paříže. Zde hledali jsme nejprve rak. konsulát. Nadarmo. Byly vánoce, pan konsul nepřijímal. Teprve po svátcích dostalo se nám podpory u něm.-rak. pomocného spolku. v Rue Lepic No. 50. Naše boty byly roztrhány, koupili jsme si pravé pařížské dřeváky. Nocovali jsme ve 3 asylech (Hotel du nojt), v každém po 5 dní. Prohlédli jsme si vše, co bylo nám přístupno bez výloh. Naše přání viděti Paříž, bylo splněno. Vydali jsme se na cestu zpět. V Neuvisle žádali jsme policii za nocleh. Poslali nás pryč. Musili jsme v zimě a v noci dále. Potkáme Sasa, mluvícího dobře Francouzsky. Byl též na cestě. Vzal nás zpět do Neuvisle. Policii přeložil naše listiny, ta pak dala nám jísti i nocleh. Náš saský zachránce musil dále. My pak putovali jsme v lednu a únoru Francií, nocovali pod širým nebem, rozdělávajíce táborový oheň, abychom se zahřáli. Tak vraceli jsme se Švýcarskem, kde jsme mnoho vytrpěli a došli na rakouské hranice a do Dornbirnu. Tam lapila nás policie a po 8 dnech dostalo se nám nedobrovolné jízdy do domova přes Solnohrady, Linec a Budějovice do Vimperku.
Po tomto nedobrovolném návratě do Vimperku zůstal jsem po několik měsíců v krásném, nevděčném domově. Pak odejel jsem do Vídně a přijal práci zase u Dominika Plaino v III. okr., Ditrichgasse 46, jako první pomocník v čistírně střev. Bylo mi podřízeno 12 chasníků. Jsa bez šatstva a prádla snažil jsem se vytrvati. Rok trvalo, nežli jsem mohl zase do společností.
Usiloval jsem pak o vlastní domov, jsa syt života tovaryšského. Přijal jsem místo u vídeňské mlékárny, kde setrval jsem rok. Moji domácnost spravovala Teresie Mendlová z Pötzleinsberku u Lince. Ze dvou dítek jedno zemřelo, druhé, Ferdinand je v poli. Musili jsme se rozejíti. V té době podnikl jsem osobně, písemně, prostřednictvím známých několik pokusů smíru s manželkou. Nepodařilo se mi však k tomu svoji manželku pohnouti. Chtěl-li jsem vlastní domácnost, nezbylo mi, než abych se zase ohlédl po hospodyni. K tomu cíli získal jsem Augustu, která nepoznala otce ani matky, dítě nalezince. Slíbili jsme si vzájemnou úctu a vážnost, jako při sňatku. Pracoval jsem v továrně svíčky vídeňského společníka řeznického. Augusta rovněž. Šetřili jsme, kupovali nábytek kousek po kousku, abychom mohli vést domácnost slušnou. V tom čase psala moje manželka řediteli továrny společenstevní s přiloženou zpáteční známkou, vydělám-li tolik, abych ji uživil. Ředitel podal mi dopis: "Vaše manželka by spolu s vámi pracovati asi nechtěla!" Tu rozhodl jsem, že Augusta výdělečně pracovati nebude a do dnes nepracovala, abych dokázal, že mohu svoji paní uživiti. Po 4 1 roku zůstal jsem ve společenstevní svíčkárně. Potom odešel jsem do továrny Apollo na svíčky, kde do dnes jsem zaměstnán po plných 23 let.
Byt Simmering, Grillgasse 35 bývá shromaždištěm přátel a známých. Dnes v neděli velikonoční byli u nás:
Wenzl, Ruppi a Julie, děti bratra Václava;
Franz, Johanna, Franzi a Jeanete, syn s rodinou;
Franz, Wenzl a Pepi Trch, děti býv. kočího dr. Millera z Vimperka,
Marie Gettermannová z Vimperka a Irma Micseková-Ptáčníková nevlastní dcera švagra Frant. Paule;
a my dva - a světnice byla plná. Počasí je špatné. Klouček Francův je stále u nás, domů ani nechce jíti. Malá Jeaneta je hezké dítě a máme ji rádi. Jen kdyby byl už konec války! Brzy nebude možno dosyta se najísti. Vše drahé a nic k dostání.
Srdečně pozdravuji vás všechny:
Ve Vídni, 23.4.1916.
Jan Bradáč.
Zpět na úvodní stranu
František (Franz) Bradáč
Z mého života.
Vypravuje v době novoroční r. 1918/1919 švagr František Bradáč ve Vídni.
Vypravuje v době novoroční r. 1918/1919 švagr František Bradáč ve Vídni.
Ze svých listin poznávám, že narodil jsem se dne 3. ledna 1883 jako syn mistra řeznického Jana Bradáče a jeho manželky Marie Bradáčové, roz. Paulové, ve Vimperku na Šumavě.
Z vypravování maminčina vím, že byly mi tři roky, když uznal můj otec za správné, aby nás opustil a odešel. Matka s třemi dětmi byla nucena hledati útočiště u svých rodičů. Všechny moje vzpomínky mluví o tom, že my děti měly jsme u svých hodných dědečka a babičky život bezstarostný a šťastný. S láskou starali se o nás strýcové a tety, zvláště strýc Ignác Paule a teta Pavlína Paulová. Nepoznali jsme nedostatku, ani že by dům jejich nebyl naším domovem. Ignác a Pauli ujali plně nás i matky a dle sil svých ulehčovali naše trvání a rozvoj.
Po čtvrté třídě obecné vstoupil jsem do měšťanky. Po třetí třídě jsem vystoupil. Již v únoru 1899 zemřel dědeček Matěj Paule. Do doby školní patří vzpomínky na výlet na Hlubokou a na cestu s českými menšinovými dětmi na národopisnou výstavu do Prahy r. 1895. V paměti utkvěly mi četné podrobnosti.
Dne 1. října 1897 vstoupil jsem do učení u stavitele Frant. Ticka. První 3 - 4 týdny strávil jsem při stavbě dívčí měšťanky, zimu v kanceláři. V následující stavební sezoně pracoval jsem zase na stavbě školy. Práce mne těšila. Zimu r. 1898/99 zaměstnán jsem byl v kanceláři, v létě r. 1899 při stavbě nového hřbitova. Na jaře 1900 byl jsem v Lipce (Freyung) při stavbě nádraží a nějaký čas při stavbě zastávky "Bärenloch - Brloh". Na podzim téhož roku dostal jsem za vyučenou. Následující zimy trávil jsem ve stavitelské kanceláři a léta na různých místech stavebních, tak při stavbě hasičského skladiště v Kvildě.
V září 1900 zemřela babička Marie Paulová a v listopadu provdala se moje sestra za zvěrolékaře vimperského, později protivínského, do Jilemnice.
Dne 1. listopadu 1901 vstoupil jsem do c.k. státní řemeslnické školy v Linci. Jel se mnou strýc Ignác Paule a ubytoval mne u známé rodiny Eibenhölzlovy na nábřeží cís. Alžběty 56. Zkoušku udělal jsem dobře a byl proto zproštěn přípravného kurzu. Ve školní době Linecké zemřel však stavitel Tick. Po 5 měsících jel jsem do Vimperka, zdržel jsem se tu jen krátce a odcestoval do Vídně. V první chvíli po příjezdu nelíbilo se mi to moře budov. Město stalo se však mým pohostinným útulkem. v něm trávím svůj věk s mnohými z mého příbuzenstva. Nemohu vyprávěti, co vše jsem prožil, mnohé také vypadlo z mé paměti.
Pracoval jsem na rozmanitých místech, jako noclehář u lidí známých i cizích, konečně po dlouhý čas u svého otce Jana. První dobu střídavě při stavbách, v době letní, v zimě s otcem v továrně. Po celou zimu byl jsem bez zaměstnání. Já, svižný hoch díval jsem se na výměnu hradní stráže a vyprovázel hradní muziku. Občas navštěvoval jsem ohřívárny, na polívku a dobrý chléb zdarma. V prosinci roku 1902 jel jsem do Vimperka na pohřeb tety Pauliny. V červenci roku 1903 byla u nás ve Vídni návštěvou sestra Anděla. "Jak ráda jsem se chtěla do Vídně podívati, tak ještě raději jsem odtud odjížděla."
R. 1904 v říjnu vstoupil jsem do práce jako stálý dělník továrny na svíčky "Apollo", kde zůstal jsem až do jara 1908. R. 1905 měl jsem měsíční dovolenou pro nemoc v domovině zotavujících se v Königstetten v Dol. Rakousích s chorobou plicní a vysláblostí. Na jaře 1908 šel jsem opět na práci svého vyučeného povolání. Stavební ruch však značně poklesl. Proto v zimě r. 1908 vstoupil jsem znovu do svíčkárny pod záštitou svého otce a konal jsem práci mým silám přiměřenější, nejprve ve skladišti svíček, v poslední době jako přední dělník, a to až do r. 1915. V době té pobyl jsem dvakrát ve Vimperce. Po nějaký čas byla také sestra Mizzi u nás ve Vídni. V r. 1909 v červnu podnikl jsem cestu do Prahy, Jilemnice a Vimperka. Na jednotlivosti této cesty rád vzpomínám.
V Praze pro zpoždění vlaku nikdo nečekal. Vyhledal jsem byt matky svého švagra Karoliny Soukupové. Byl jsem přátelsky a s láskou přijat. Zvláště švagr Karel S. nelitoval námahy a byl mi průvodcem po městě. V Praze strávil jsem půl druhého dne. Pak jsem jel se švagrem přes Lysou do Jilemnice, kde shledal jsem se se sestrou a poznal její děti. Z Jilemnice podnikl jsem několik vycházek do bližšího okolí, tak do Lomnice nad Pop. k Jandovým. Dne 4. a 5. června 1909 vyletěli jsme do území Sněžky. Vyšli jsme z Rokytnice k Dvoračkám, pak krásný hřebenný pochod k patě nejvyššího vrcholu. Než dorazili jsme do hotelu na Sněžce, byla úplná tma. Noční horská bouřka pod ochrannou střechou připravila nádherné jitro a východ slunce. Velebný byl pohled do Slezska. Na to jitro nezapomenu nikdy.
Přes Semily, Turnov, Prahu odejel jsem do Vimperka a po několika dnech zpět do Vídně. Byl zase konec radostných dnů. Šel jsem zase za výdělkem, stále tvoře. Činnost tvůrčí byla vždy mojí snahou. Bez odpočívání. Jsou četné vrstvy obyvatelstva, které nežijí ve stálé chvatu, jsouce požehnány všemi statky štěstěny. Podnikl jsem také menší vycházky do okolí Vídně, r. 1910 na Semmering, pak touru do území Vysoké Stěny (Hohe Wand), k naší tetě Ludmile Rubayové do Neukirchen (Würflacherstr. 24). Ve všem však spěch.
Dne 1. května 1912 poznal jsem Johannu, dceru Františky Říhové, nar. 20.2.1853, v Klatovci u Jihlavy na Moravě. Otec byl Němec ze Schwechat. Do 14 let mluvila jen česky, od té doby zapomněla. Byla vdovou po Kalchgrubrovi, pracovala rovněž v továrně. Matka její zemřela ve stáří 46 let ve Vídni. Na svého otce, který se za svých mladých let velmi málo staral o svoji rodinu, pamatuje se jen málo. Johaně bylo 30 let, když vstoupil jsem s ní dne 24. listopadu 1912 v manželství.
R. 1914 dne 24. března narodil se ve Vídni v Grillg. 13 náš syn František; téhož dne byl také u nás ve Vídni švagr zvěrolékař Josef Soukup. Následující čas padá již do smutné doby válečné. Nouze a strádání všeho druhu byly následky strašné války, kterou vyvolala skupinka korunovaných zločinců a neschopných sobeckých diplomatů.
Ke konci května 1915 jeli jsme všichni, Johanna , František a já, do Vimperka. Bylo to překvapení, první setkání mé ženy a mých milých. Pobyli jsme 14 dní. Mohl jsem své manželce ukázati krásy Šumavy v nejbližší okolí.
Dne 1. ledna 1916 rozmnožena byla rodina narozením dcerušky Johanky (Hanerl, dědeček říká: Jeanetta). Obnovily se starosti. Nouze o mléko. Až do III. okresu chodil jsem časně ráno v neděli postaviti se do fronty, abychom aspoň pro děti sehnali trochu mléka. K ulehčení živobytí převzali jsme od 15. června 1916 místo domovníka. Byt byl však špatný, nezdravý. Musili jsme se poohlédnouti po bytě zdravějším.
V dubnu 1917 byl jsem povolán k vojenským služebním výkonům a musil pracovati na tovární novostavbě ve Švechatech u Vídně. František strávil léto 1917 u babičky ve Vimperku. Na podzim 1917 obdržel jsem 16ti denní žňovou dovolenou, již strávil jsem ve Vimperku, ale musil přerušiti pro nemoc malé Johanky. Za mého pobytu ve Vimperce zemřel strýc Karel Paule. Stavba tovární ve Švechatech byla na podzim dokončena; byl jsem poslán na stavbu továrny automobilové na Simmering. Pro zmenšený plat zastavil jsem tuto práci dosti brzy, vzdor různým hrozbám: odvedením vojenskou hlídkou apod., nevrátil jsem se již do nenáviděného systému.
Nalezlť jsem již práci u soukromé stavební firmy, sehnali jsme vhodný byt, takže jsem se na konci března 1918 vzdal místa domovnického. K lékařskému nařízení nastoupil jsem v září 1918 čtyřnedělní nemocenskou dovolenou. Strávil jsem ji na třech místech. Asi 2 dny zdržel jsem se na Hluboké u sestry Mizzi, pak 3 týdny u maminky ve Vimperce. K pozvání sestry Anděly jel jsem přes Prahu, kde použil jsem pohostinství učitele Františka Soukupa, přes Nymburk do Jičína. Při dobré stravě brzy jsem se sbíral. Se švagrem pobyl jsem v Prachovských skalách. Se sestrou a dětmi vykonali jsme několik menších vycházek. Dovolenou předržel jsem o týden. Obtížen potravinami nastoupil jsem zpáteční cestu do země hladu, kde byl jsem již toužebně očekáván. Také léto 1918 strávil František u babičky.
Dne 12. listopadu 1918 došlo ve Vídni k velikému politickému převratu. Všichni polit. zdraví přijali prohlášení republiky s největší radostí. O vánocích téhož roku jel jsem zase do Jičína. Také otec přijel za mnou. Strávili jsme několik dní v kruhu svých nejbližších ve svobodné republice Československé. Dva dny před Novým rokem, obtěžkáni jsouc potravinami s listinami Národní rady Čsl ve Vídni vraceli jsme se k svým, abychom se s nimi dělili o nouzi společnými silami.
Rok 1919 započal dobře. Mouka z Jičína stačila do konce srpna se zvýšenými příděly vídeňskými. Druhé pololetí roku 1919 přineslo zase ztížení zásobování, nouzi a hodně trpké zážitky. Poměry na počátku roku 1920 se nezlepšily. Než doufejme, že se přece ještě podaří zlepšiti osud trpícího, těžce zkoušeného lidstva, těch chudých, nouzi trpících, vyděděných, že nalezne se cesta do lepší budoucnosti.
Vzpomínky své věnoval švagr mně vyhověné žádosti. (Josef Soukup)
Dne 15. března 1922 blahopřeje k jmeninám. Píše:
"Nynější poměry utýrají tak, že vše mrzí. Dostavuje se zklamání a čekají převraty hlubší. Děti stonaly. Johanka chřipkou hlavy. Lékaři 1000 K, v lékárně 700 K. Práci měl jsem po celou zimu, i teď. Jen ve svíčkárně dělnictvo se propouští a zbylí pracují jen 30 hodin týdně. Johanna i otec jsou tam ještě, vydělávají však méně. Těším se na své oblíbené zaměstnání, na práci v zahradě. Máme 5 slepic, kohouta a 3 králíky. K zahradnímu domku přistavím komín, zvětším drůbežárnu, vše obnovím. Zřídil jsem pařeniště, nasil různých semen. Jen více času měl bych míti a větší pozemek. Koupil bych, kdyby bylo více peněz. Práce v zahradě je mojí radostí, mám radost i v rodině. František se pilně a dobře učí, Johanka je rozpustilá; dědeček rád ji pokouší. Hrozíme-li jí, že půjde do Jičína, odpovídá: "Nepůjdu, neumím česky!".
Chcete zvědět něco o našich cenách. O tom nechtěl jsem se ani zmiňovati.
Bochníček chleba 524 K, 1 kg mouky 500-640 K, masa hovězího 1200-1700 K, vepřového 1700-2000 K, cukru 1000 K, houska po 40 K, vejce po 210 K. 1 kg dříví 44 K, černého uhlí 90 K, hnědého 67 K. 1 l (mléka) k lékařskému předpisu pro obě děti 244 K denně, každý druhý měsíc musíme však s nimi k lékaři, prohlídka stojí 900 K. Vyděláme s Johannou týdně 35.000 K, zbývá však z toho málo; pomalu nutno je doplňovati potřebu prádla, šatstva, abychom nesešli. Nejdříve stoupá drahota, teprve potom upravuje se dělnická mzda a tak je dělník vždy poškozován. Žijeme v demokraticko měšťácké republice a pokud měšťácké strany podrží nadvládu, potrvá pro obyvatelstvo tvořící moderní otroctví a vykořisťování. Toť odměna za osvobození z drápů monarchismu. Dělnictvo zapamatuje si tento druh svobodného demokratického měšťáctva a ukáže, že umí proti němu jednotně bojovati. Pravím otevřeně, že dělnictvo bude proti němu bojovati s Aloisem Munou a pak běda těm, kdo mohli tomu zabrániti, ale nechtěli, protože byli zbabělí a příliš lakotní a chtiví lupu.
Od září r. 1921 jsem závodním radou při naší firmě. Ale to jen mimochodem!
26.3.1922
Zpět na úvodní stranu
