Aj, dědictví od Hospodina jsou dítky
a plod života jest mzda.
Jako střely v ruce udatného, tak jsou dítky zdárné
(Žalm 127,3)
a plod života jest mzda.
Jako střely v ruce udatného, tak jsou dítky zdárné
(Žalm 127,3)
Kronika rodu Soukupů 2
Josef Soukup I. (1778 - 1851)
Josef Soukup, narozený v lednu roku 1778, byl o 11 let mladší než Václav, jeho starší bratr "valteřický voják". Oženil se 25.2.1797 poprvé. Dle křížlické matriky byl 23 let stár, sedlák, helvetského vyznání. Nevěsta Anna, dcera Petra Zelinky, sedláka v Dolních Štěpnicích č.p. 19, byla 24 roků stará, augsburského vyznání. Dne 17.2.1798 pokřtil pastor Boleman první dcerušku Annu ještě sedlákovi ("Bauer"). Dne 10.1.1801 křtil pastor Molnar dcerku Marii už podruhovi ("Inneman"). Když Václav bratra Josefa z Valteřic č.p. 88 vyhnal, odstěhoval se Josef k pantátovi Zelinkovi do Dolních Štěpanic.Švagr Josef Zelinka byl ještě na vojně a do jeho návratu bydlel v jeho baráku v Koutě u Zubatého splavu na Jizerce. Josef Zelinka se vrátil z vojny churav, k těžké práci neschopen. Proto koupil Josef Soukup od pantáty kus končin, porostlinu, určenou pro Josefa Zelinku, ve výměře 7 jiter 1226 sáhů za 990 zlatých rýnských a počal při Jizerce stavět chaloupku, aby měl kde kolařit. Živilť se v Dolních Štěpnicích tímto řemeslem, neučiv se. Stavěl nuzně a levně. Zadek byla skála. Ve štítě, na prostě zdobeném prkně, je nápis: "Toto stavení je vystavěno s pomocí Boží z nákladu Josefa Soukupa. Léta Páně 1810. Datum jako jinde. A.No 68". Na vedlejším prkně jsou písmena: "P.L.M.Z.N.A." Do stavby měl 50 zl. bankocetlí a 50 zl. od bratra Václava na svůj podíl. Když měl dostaveno, měl 700 zl. dluhů, jež pomalu vyplácel z řemesla. Dělal saně i vozy, nové i správky. Valteřičtí sedláci, bývalí jeho sousedé, ze soustrasti i že dobře pracoval, dávali mu dělat.
Dne 1.12.1812 zemřela manželka Anna ve stáří 34 let "na grant". Pochována byla na hřbitově hornoštěpanickém. Po málo letech oženil se chalupník a kolář Josef Soukup, 33-letý vdovec, podruhé s Marií roz. Kadovou, dcerou Josefa Kadavého, chalupníka v Dolních Štěpnicích č.p. 57.
K dvěma dcerám (synáček Josef, syn ještě sedláka Josefa S., zemřel stár 18 neděl) přibyli dva synové: Josef (II) (*13.2.1814) a Jan (*2.6.1822) oba vyznání helvetského. Do kostela chodili do Křížlic, hlavně však do Valteřic. Knih z Valteřic nepřinesl. Koupil však Bibli Hallskou a sumovní kancionál Lipský. Vnuky brával do Valteřic s sebou. Se Zuzánkova kopce ukazoval jim statek, tehdy Niklův: "Ten byl můj. Všem nám mohlo býti lépe". Když se jednou rozpovídal, i zaplakal. Rád zpíval z hrubého kancionálu: "Již se musím rozloučiti s přátelstvím svým milým:, žalmy uměl nazpaměť. Zamilovanou písní jeho byla "O Zuzaně" a několik dalších. Učil jim i vnuky. K pohřbu si vyžádal "Ó raduj se má dušičko". Postavy byl statné, prací otužené. Vous ve věnečku po tvářích a pod bradou, knír a brada vyholeny. Byl v každém ohledu řádný, všeobecně vážený, od svých a přátel milovaný. Vnuk Josef (III) zvláště k němu přilnul a od něho se přiučil i kolářství, v kůlně při práci mu vše povoloval. Druhá Josefova žena Marie, rozená Kadavá, v sousedství oblibě se netěšila. Byla plna pověrčivosti: braní užitku, zaříkávání, vykládání karet, pověry štědrovečerní, velkopáteční apod. byly na podiv u evangeličky. Přešly i na mladé.
Pokatoličtěná tato větev vymřela Václav Soukup "voják" zemřel 18.11.1834. Mimo zmíněného syna Václava (*30.1.1808) měl syny: Josefa (*12.5.1810), Františka (*1.5.1814), Karla (*6.6.1817), Jana (*březen 1820) a dcery Marii, Františku a Annu, lidí sice chudších, ale řádných, jejichž potomstvo jsouc daleko roztroušeno, dosud žije. Marie Soukupová, roz. Havlíčková, manželka Václavova, výměnkářka, žila u syna Josefa ve Valteřicích, předla, zpívala, ráda vypravovala a dosáhla vysokého stáří. Zemřela asi r. 1857.
V pátek odpoledne 18.1.1851, když Josef Soukup v Dolních Štěpnicích č.p. 88 podplácel saně, udělalo se mu špatně, ulehl a více nepovstal, byv raněn mrtvicí. Ztratil řeč i vědomí. Dne 19.1. sice poněkud nabyl vědomí, ale o 11. hodině dopolední tiše zesnul, stár jsa dle záznamu matričního 73 roků. Pohřben byl 21.1.1851 na hřbitově evang. kostela v Křížlicích. Za 40 neděl potom zemřela jeho žena Marie, rovněž v č.p. 88 v Dolních Štěpnicích. Vliv její na rodinu nebyl příznivý. Vedle práce polní a koňaření Josef Soukup po vystavění chaloupky formanil. Jezdil často do Prahy, především jilemnickým kupcům pro zboží. Formanství po něm převzal starší syn Josef (II).
Zpět na úvodní stranu
Josef Soukup II. (1815 - 1890)
Josef Soukup (II), starší syn, nar. 13.2.1814, převzal po otci pro churavost jeho těla chalupu č.p 88 v Dolních Štěpnicích i povoznictví za 800 fl. C.M. Z toho 200 fl. přijal jako svůj podíl, 40 fl. splatil dluhu a úroků do chudé kasy Jilemnice; po 50 fl. jako podíl sestrám Marii, provdané za Ferdinanda Kynčla ve Víchové Lhotě a Anně, provdané za Michala Kováře v Křížlicích. 120 fl. bratru Janovi a 320 fl. k dispozici prodávajícímu otci. Na chalupě vedle 3 fl. daní vázlo 6 dní pěší roboty při plavení dříví, 13 dní práce ve žních, povinnost udělat a přivézt 2 sáhy dříví z hor, buď in natura nebo v penězích aj. Prodávající přidá 1 koně, 1 krávu, vůz železem kovaný, brány, 2 háky, trakař, stůl, hodiny. Díži s 10 ošatkami, 2 saně aj. Vejměník: 2 korce žita, 2 korce ovsa ssutého, ročně sázet a sejt 2 soudky bramborů a čtvrtci lněného semene, 2 stromy švestkové, 1 hruškový, 1 třešňový, 20 liber másla, po mázu mléka denně po půl roku, svobodný byt při teple a světle a k provozování řemesla kolářského; komoru a potřebnou službu v čas nemoci, vše až do smrti vlastní a manželčiny; konečně synu Janovi byt až do zaopatření a jednu krávu vychovat.Josef Soukup kupující se oženil 5.2.1837 s Rosalií, dcerou Ignáce Hanče, chalupníka v Roudnici č.p. 18. Byl postavy vysoké, silný, ramenatý, jako jeho bratr Jan, kovář a všichni valteřičtí bratranci "z pokolení Enakim" - jak mi řekl farář (?) Havelka.
Vojákem nebyl ani jeho bratr, přičiněním otcovým, který oba vyplatil. Strýc Ferdinand Kynčl řekl, "že by pro ně císař pán musel zřídit nový regiment". Tvář celou vyholenou. Nekouřil, nepil. Povahy byl tvrdé a umíněný. Formanil. Vozil kámen do hraběcích vápenic, křemen do skláren novosvětských, celulosu Pelikánovi do Lanova, Rozvážel vápno, prkna z panské pily. Vydělal dost peněz, ale ženě Rozárce nezbývalo nikdy. Na vlastním poli jen hákoval a sil. Žena jeho Rozárka byla postavy drobné, malé a dobračka. Byla milá a štědrá. Ráda sázela do loterie, držela na kouzla, čtení čar z ruky a vykládání karet - přejala dědictví své tchýně. U Soukupů nalezli vždy útulek dráteníci, žebráci i cikáni. - Chodil pravidelně do kostela, dlouho do Křižlic, až když přistěhoval se do Valteřic do Janatovy kovárny strýček Jan, převedl jej do shromáždění valteřických, helvetského vyznání.
Josefova manželka Rosálie, roz. Hančová, byla augsburského vyznání. Soukupovi měli 3 dcery - čtvrtá Mařenka zemřela jako roční děťátko - a syna Josefa; dcery byly po matce augsburského vyznání, syn po otci vyznání helvetského. Amálie, nar. 14.4.1840, provdaná za Františka Kříže, zemřela 26.9.1911, žila v Libštátě, zemřela u syna Františka v Oustí u Staré Paky. Marie, nar. 10.6.1846, provdaná za Jana Vraštila, bednáře, zemřelého v nemocnici jilemnické v r. 1904, žije u dcery své Zdenky, provdané Kovářové v Libštátě. Josefa, nar. 23.2.1850, provdaná za Ambrože Vraštila, zemřelého v Jilemnici r. 1890 a podruhé za Josefa Trýznu, továrního dělníka v Jilemnici, zemřelého asi r. 1914.
Syn Josef Soukup (III) byl z dětí třetí, po Amálii, narozen 25.9.1842, "dědic" po svém dědu kolářství, po svém otci chalupu č.p. 68 v Dolních Štěpanicích, zemřelý 14.1.1905 na pile v Dolní Lomnici n. Popelkou.
Roku 1874 dne 11.6. přepustil Josef soukup (II) chalupu za 1800 zl. a výměnek pro sebe a svoji manželku Rosalii odhadnutý na 1000 zl. Po tři roky bydlel na výměnku v Dolních Štěpnicích u syna a povozničil. Pak zakoupil v Libštátě pro sebe a zetě Jana Vraštila domek č.p. 66, u Olešky na dolním konci pod Makovičkovými asi za 600 zl. Zeť měl zde řemeslovati, syn dávati sem výměnek. Avšak již na podzim r. 1877 syn Josef (III) prodal chalupu v Dolních štěpnicích č.p. 68 hraběti Janu Harrachovi, který vykoupil od starého Soukupa (II) také výměnek.
Babička Rosalie Soukupová byla čím dál tím menší, těžko chodila, ač čilosti a milé živosti neztratila. Zemřela 26.5.1889, tělo její pochováno bylo na hřbitůvku u hořeního evang. kostelíčka augsburského vyznání. Dědeček Josef Soukup (II) přečkal ji jen málo měsíců. Sil na poli u Makovičků, chytla ho zima, odešel domů, ulehl a za 14 dní zemřel "starobou". Nějaké živobytí, brambory, mouka, cukr, chléb apod. mimo skrovný nábytek a nábožné knihy po něm zůstaly. Skonal 8.4.1890, pohřben je na hřbitůvku u doleního evang. kostela helvetského vyznání. Syn Josef místo pomníku zasadil na hrob smuteční vrbu.
Rod Hančů, z něhož pocházela babička Rozárka, "byl velmi rozvětvený - polovina křížlické matriky". Děd její byl majitelem velké chalupy "pod březím", kousek nad Jestřabským potokem, v Roudnici č.p. 18. Měl 9 synů.
Nejstarší syn Ignác musil do světa. Byl učitelem v Praze. Musil však brzy domů, "že byla četná rodina". Doma zařídil obchod krupařský "vše na prodej". Jako zvolený konšel konal všechny obecní práce úřední. Znám byl svými častými pochůzkami do Jilemnice za obchodem i k vrchnosti a úřadům. Dělal pořádnosti, pomáhal od vojny, radil při smlouvách a "co chtěl Hanč, musilo bejt". Byl pokládán za majetného. Dceři Rozárce dal 200 zl. věna, obnos na dobu tehdejší veliký. Žena jeho Marie Hančová, rodem Šírová z Roudnice č.p. 3, přežila jej, dosáhnuvši stáří 103 let. Žila také nějaký čas u Rozárky v Dolních Štěpnicích a kolíbala pravnuka Josefa Soukupa, budoucího zvěrolékaře. Při pohřbu prohlásil farář B. Kutlík v Křížlicích, že nenalezl ji v matrice, že má však 32 vnuků a 116 přímých potomků.
Roku 1781 v červnu byla v Křížlicích, na Pasekách a na Roudnici silná inkvizice, hledání písma nedělního dne, po obou stranách. Šest právníků a kněží chodilo po podezřelých rodinách. S tím souvisí snad tento případ, o němž není jisto, udál-li se v Roudnici u Hančů, či u Soukupů ve Valteřicích, vypravovala ho však vnukovi babička Rozárka Soukupová:
Dědeček byl ještě malý chlapec. Hlídal doma. Staří byli na poli při práci. Do domu přišli páni černě oblečení. Hned se začali s hochem známiti. Vyptávali se ho na to i ono. Pak - scházejí-li se tu lidi, čítá-li tatínek z knih, zpívá-li a kde má knihy uloženy. Hoch nejprve přisvědčoval. Ale že toho bylo mnoho, dostal z pánů stále dotěrnějších strach. "To bude nejlépe vědět tatínek". Nechal jezuity s vrchnostenskými úředníky ve světnici a utíkal na pole k tatínkovi. Tu vypravoval, co se děje. Knihy byly kdesi v přístodůlku uschovány. Tam scházívali se tajně domácí i s cizími. Hoch pochopil včas nebezpečenství a neprozradil a chytře si pomohl. Páni odešli s nepořízenou. (Doplněno dle tety Milenky Křížové a tatínka.)
Zpět na úvodní stranu
Josef Soukup III. ()
Josef Soukup (III), kolář a chalupník, pak místopilař, narozený 25.9.1842.Do školy chodil do Křížlic do 12 let, ale vždy jen v létě odpoledne. Dopoledne pásával dobytek. Otec přibíral jej záhy k nejtěžším pracem doma i v poli. Přední úlohou mu bylo až do oženění udržovati v pořádku koně a vozy. U strýce Františka Novotného vyučil se tkalcovství. Zůstal pak doma u práce polní a v zimě tkalcoval nebo něco pro domácí potřebu kolařil. Základy měl po svém dědečkovi. Když měl známost, on z chalupy s dcerkou baráčnickou a počal uvažovati o budoucnosti, proti vůli otcově po roce 1860 odešel do Slezska. Na radu strýce Jana Soukupa, kováře, v Erdmannsdorfu u mistra Heisiga vyučil se kolářství. Za necelý rok dostal za vyučenou. Otec došel si pro něho. Mistr nerad ho pouštěl.
Ve Štěpanicích opět v létě obstarával polní práce, v zimě kolařil. Vojákem nebyl, bylť jediným synkem na chalupě a měl trochu tlustší krk. Při vyvážení hnoje a vynášení rohaček ke svážení obilí na strmou stráň se "schvátil na nohy". Byl společenský. Všímal si se zájmem veřejného ruchu. Rád zpíval. Vlastnoručně napsal si pěkný sešit obvyklých písní. Roku 1856 pobyl s přítelem Tondou Pochopem na bojišti u Sadové. Náhodná známost ze Slezska pomohla oběma již chyceným na svobodu.
Pro svoji známost s Karolinou Kynčlovou zkoušel od otce, který mu krátce známost zakázal. O sv. Trojici roku 1867 byli bez svolení otcova oddáni. Ze Soukupových ten den nesměl nikdo do kostela, ani odpoledne do Víchovské Lhoty, kde Karolina byla tkalcovskou tovaryškou u svého švagra Josefa Kováře.
Karolina se narodila 8.4.1844. Majetku neměl ženich úplně žádného. Maminka jeho dala mu udělati k svatbě aspoň boty, ovšem tajně, ale nezaplatila. Když švec upomínal, zaplatila Karolína. Ta měla 120 zl. věna u bratra svého Nykodýma, na něž manželé přes všechnu nouzi nesáhli. Byl to základ jejich úspor. Nevěsta sama měla za služby a tkalcování uskládáno 40 zl. stříbra. Nevěsta si vymínila, že každý zůstane u svého. Tkalcovala tedy dále ve Víchové Lhotě, ženich odešel do Libštátu, kde po 4 měsíce pomáhal své sestře Amálii, provdané za Františka Kříže. Na žně přišla i Karolina. Při odchodu zaplatil Kříž oběma za celodenní práci - pětku. Novomanželé mlčeli, ale přátelství hluboce utrpělo. Karolina z úspor nakoupila to nejnutnější: hrnec, jáhly a přízi na první dílo. Bydleli první dva roky v nájmu v domku v Dolních Štěpnicích č. 30, kde hospodařil její bratr Nykodým. První rok oba manželé tkalcovali, v druhém mladý Josef Soukup vrátil se k řemeslu a dělal nejprve stavy, pak řezačky. Mezitím hned od prvního roku sekyrničil, nejprve na pile švagra Josefa Kynčla, vystavené na pozemku společníka Řehořka, otce továrnice Anny Niklové v Jilemnici, v Horní Sytové, na Dolínkách, pak také ve Štěpnicích. Přátelé Kynčlovi, ač chudí, novomanžele všelijak podporovali. Nykodym přistavěl pro sebe světničku, aby Soukupovi pro kolářství mohl ponechati celou velkou světnici. Ze sekyrnictví přinesl domů Soukup svrab, který nadlouho ztrpčil počátky jejich.
Po třech letech, když Nykodym Kynčl prodal chalupu č.30 hraběti Harrachovi, měli se mladí Soukupovi stěhovati do světničky k švagru Zajíčkovi nahoru do Dolních Štěpanic. Zásoby dříví byly tam už odvezeny. Mluvilo se již o koupi vlastního. Tu otec, starý Soukup (II) přišel k mladým: "Co by lidé řekli! Můžeš přece domů. Komu bych to předal?" Mladý Soukup, který už před tím na požádání otcovo konal mu práce kolářské a vypomáhal v poli, poslechl a přes obavy a nechuť své ženy odstěhoval se k rodičům do č.68. Mladá Soukupová přestěhovala prvního syna Josefa (IV), asi půl roku starého. První děcko, dcera Anežka, nar. 7.12.1868, zemřela božcem 7.1.1869 ještě u Kynčlů.
Po osmi letech po svatbě vyjednávali mladí Soukupovi opět o koupi domku ve Víchové. U Soukupů, kde s muži byly i dcery Marie a Josefa, obě Vraštilové a kde nebylo vnitřní shody, ač nebylo hádek, nebylo společného štěstí a spokojenosti. Když starý Josef Soukup (II) se to dozvěděl, popustil v roce 1874 synu Josefovi s. (III) zápis na č.68 v Dolních Štěpnicích za 1800 zl. a značný výměnek. V druhém roce, aby byl blíže svému kostelu, odstěhoval se starý Josef S. za vydanými dcerami do Libštátu. Mladý Josef Soukup, trpící těžkou prací na neúrodných strmých stráních, vyhověl přání hraběcích úředníků, vykupujících při Jizerce chalupu za chaloupkou a prodal rodnou chalupu č.68 dne 12.1.1878 za 2750 zl. hraběti Harrachovi a nechav kolaření, pracoval jako řezač na hraběcí pile.
V té době byla vystavena v Dol. Lomnici n.P. hrabětem Rohanem přikoupeném mlýně nová pila. Jednou v neděli zapřáhl bratrancova koně - Ignác Hofman převzal po starém Soukupovi povozničení, dělával mu čeledína - v Lomnici nabídl se za pilaře knížecímu lesmistrovi a byl s ochotou přijat. V první polovici února v masopustě r. 1880 stěhovali se Soukupovi na saních do Lomnice, nové domoviny jejich dětí. Měli v té době 4 živé: Josefa, Amálku, Františka a Martu. Amálii, nar. 29.7.1872, zemřela božcem 1.6.1873, - Martě, nar. 22.12.1879, kterou maminka držela v saních na klíně bylo 6 neděl, Františka, nar. 4.2.1878, chovala teta Zajíčková, Josef (IV), nar. 26.5.1870, chodil už druhý rok do školy.
Nový pilař byl hrdý, vědomý své řemeslné obratnosti a stáří 38 let, proto nelíbilo se mu v Dolních Štěpnicích pod starším pilařem, Němcem, nelíbilo se mu rozdělení na práci denní a noční. V Lomnici čekal samostatnost, byt při malém platě, ale byl zklamán. Byl zde ještě dozorce a prudký nadlesní, nebylo dosti volnosti. Nevyhovoval vlhký byt. Při pile Štěpanické šířila se mezi dělnictvem kořalka, byl by si zvykl i řezač Soukup. Asi 23.3.1881 na "matku Boží" stěhovala se rodina z Lomnice do Kruhu, kde bydleli Zajíčkovi a Kynčlové, Jan a u něho Josef, a kde Soukup koupil od Koudelky, sedláka kořalkou prohospodařivšího, pěknou chalupu pro 16 korců ve středu vsi na kopci č.2 za 4000 zl. Hospodařil tu však jen rok. Skončiv podzimní práce, odešel do práce nakrátko do Brodku, pak do Turnova na pilu Korseltovu. Každou druhou neděli přicházel do Kruhu. Hospodyně S. konala všechny práce sama v rodině, chlévě i stodole. Dle potřeby poradil a pomohl bratr Jan Kynčl.
V březnu 1862 prodali chalupu a odstěhovali se do Turnova: nábytek po nápravě, členové rodiny vlakem čtvrté třídy z Libštátu. V Turnově platil Korselt pilaři 40 zl. měsíčně a k tomu ještě 12 m dříví a 30 zl. na byt. Bydleli v přízemí, pod hrází silniční na kraji luk v ulici K Nádraží. V Turnově narodila se dcera Zdeňka, která však po 13 měsících zemřela. V Turnově chyběli příbuzní a známí, stýskalo se, nebylo kostela, nebylo náboženského vyučování pro děti. Soukup proto přijal rád nabídku knížecího lesmistra Foldréna. Ujednán plat 1 zl. denně i za neděle a svátky, musel však "stáhnouti vodu". Asi 30. října 1882 stěhovala se rodina opět do Lomnice, podruhé, aby se tu trvale usadila. Koupili od Hašků (1889) domek č.11 za 3000 zl., kde mohl pilař Soukup kolařit, kdyby v panské službě nebylo lze vydržeti a zabezpečil si tak větší svobodu. Po několik měsíců bydlela v domku i rodina Soukupova.
V té době postihlo pilaře Soukupa jiné větší neštěstí. Při řezání zledovatělých kuláčů smekla se mu po ledě levá ruka do cirkulárky, která mu uřízla prsteník, dva články malíčku a silně zranila prsty ostatní. Rentu, kterou bral od Úrazové zemské pokladny až do smrti, srážela si pak správa pily z měsíčního platu. (Dne 7.1.1890).
Míjela léta tuhé práce, obětavého šetření, mnohých starostí, aby se děti měly lépe. Nejstarší Josef (IV) doprovázen byl v srpnu 1883 do Šlachová ve Slezsku rak. k Amálii, rozené Kynčlové, provdané Reimannové, aby se naučil německy. V září 1884 zavedl jej otec do gymnázia v Hradci Králové. Syn František učil se hře na housle, v září 1892 nastoupil v učitelském ústavě v Hradci Králové. Nejmladší syn Karel, nar. v Lomnici 17.10.1884, zůstával nejdéle doma, miláček jsa tatínkův, při sestrách, které učily se šití. Dne 25.6.1886 narodila se poslední dceruška Růženka, která již 30.6.1886 zemřela.
Roku 1882 asi 7. března šel pilař Soukup v 6 hodin ráno s lampou mazat vodní kolo. Lávka nad odpadovou strouhou v lednici jsouc nasekána praskla a on spadl do ledové vody s výše asi 4 m. Mohl se zabíti, mohl utonouti. Když se konečně dovolal pomoci a byl vytažen, ulehl a ležel 20 neděl. Od té doby trpěl často bolesti v životě a trudnomyslností. Pachatele úkladu tušil v dělníku Ant. Vávrovi, ale nevyslovil je.
Asi o 2 roky později časně ráno klínil hvězdu ve vodním kole. Dělník (Svoboda) přišed na pilu a vida, že voda stojí, pustil vodu. Když kolo počalo se točit, Soukup spadl na dno a počal běhati na dně kola v nebezpečí, že bude zasažen žebříkem, na němž dříve stál. Konečně upadl a byl řízením Božím vhozen na hladkou hřídel kola, jíž se chytil a volal o pomoc. V nemoci Svoboda pilaře navštěvoval a plakával, prose za odpuštění toho, co zavinil zaspáním a spěchem.
A zase míjela léta. Syn Josef S. skončil zvěrolékařská studia, započatá v r. 1890 na škole vídeňské. Tatínek i maminka navštívili ho ve Vimperce, žádnému se tam však nelíbilo. "Mají takové ďuvčátku, Josef s ní mluví. Všechno římské, samé obrázky a soška. Vše německé. Způsoby a život o 50 let pozadu". Tak referoval tatínek. Postrašena přijela i maminka. Ve Třeboni maminka dlouho Josefovi hospodařila. Tatínek trpělivě sám s děvčata obstarával domácnost. Matku Karolina vystřídala v Třeboni sestra Amálka. Měla býti dána jí i Jandovi příležitost, aby se rozešli. Amálku v hospodaření vystřídala sestra Marta. Tatínek těšil se na maminku, více že ji nepustí. A Janda naléhal. S Martou přestěhoval se zvěrolékař i z Protivína do Jilemnice. Pro rodiče byla tato událost potěšující.
Zatím Janda zvítězil nad odporem, maminka i tatínek měli ho rádi - 6.9.1898 byla svatba. Zařídil si obchod střižním zbožím při rukodílném tkalcovství. Při blízkosti prožívali Soukupovi všechna radosti i starosti, a těch bylo méně, s Jandovými dvojnásob. Dne 24. a 25. listopadu 1900 pořádali svatbu zvěrolékaři a o dvě léta později 17. srpna 1902 dceři Martě, provdané Mikoláškové. Josef Mikolášek byl učitelem na obchodní škole v Hošťálkově, později na Vsetíně na Moravě. Syn František byl učitelem na evangelické škole v Humpolci. O vánocích 1901 hostil oba rodiče a jilemnické.
Marta hospodařila ve škole. Od té doby, co Josef zvěrolékař se oženil, až do své svatby. František byl nejpořádnější a nejhodnější. Rodičům způsobil nejméně výloh a žádné starosti, vyjma nemoci ještě v Hradci Králové. Pražské nevěsty se otec nedožil.
Nejmladší Karel na gymnáziu a Lutherově ústavě v Hradci Králové nenalezl zalíbení. Roku 1898 vrátil se na Lomnickou měšťanku a vstoupil do praxe strojnické v továrně Horákově. S nejlepším prospěchem poslouchal i na Vyšší průmyslové škole v Praze. O prázdninách a svátcích hostívala maminka své velké děti často současně. Byly to radostné doby. Boží láska poutala celou rodinu. Rodiče a příbuzní přicházeli často i do Jilemnice. Dne 20.3.1904 pospíchal dědeček z Jilemnice hlásit babičce narození prvního vnuka Josefa (V). Šťastná babička přijela hned a pomáhala. Ale již 26.3.1904 psal domů dědeček:
"Milovaní moji, abych se dověděl, jak se máte, pošlete mi mou ženu domů. Již mne není možná s tím plemenem kozím samotnýmu dělati. Ty pak moje manželko, chceš-li svou kozu vidět, tak a't seš zejtra doma! Má ji smluvenou Vlček za 28 K. Bohu vás poroučím. - Josef Soukup."Zvěrolékař Soukup přemluvil maminku i tatínka, aby upracovaný otec, pro zachování života, odešel z pily a odpočinul si. Správce pily a lesmistr Fordrén, když dával výpověď, přemluvili jej, pokud může, aby pracoval, jak může, k dětem aby však nechodil. Líbilo se tak i ženě Karolíně, aby nebyli na obtíž a neztratili samostatnosti. Zůstal tedy, ale jen 2 roky. O vánocích 1904 s Karlem, který přijel z Prahy na prázdniny, obstarával pro vnuka stromeček. Amálku poslal koupit cukroví: "Přijedou jilemničtí." Večer zpívali jsme z hrubého kancionálu. Nakonec vyhledal píseň svého milovaného děda "Ó, raduj se má dušičko!". "Tuhle zpívejte o pohřbu i mně!" Promluvilo se více o smrti a pohřbu. Netušil, že přání jeho bude vyplněno brzy. Pro jilemnické najal na Štěpána příležitost, Malý Josef i tak se nachladil. Den po Novém roce doprovázel Karla a na sáňkách táhl zavazadlo. Bylo mu už nevolno a kašlal. Od poslední předvánoční návštěvy v Jilemnici obě cesty týž den pěšky. Dráhy lomnické nebylo, byla rozestavěna, v Bělé vlaky nezastavovaly. Dne 5. ledna 1905 přišel z pily, odložil zaprášené šatstvo, navečeřel se, přeložil kalendář (datum) a ulehl. Více nevstal. Vysoká horečka, zánět plic při zkornatění cév dokonaly své poslání. Devátý den 14.1.1905 zemřel.
Pomáhala zase tetička Anna Zajíčková z Kruhu. Děti sjížděly se už k mrtvému. Maminka Karolina nespáním, námahou, rozčilením a zármutkem těžce se rozstonala. Na pohřeb 17.1. nemohla. Ležela pak po dva měsíce. Pro spousty sněhu nebylo lze do Libštátu s mrtvým tělem přes Kordovnu, museli přes Oustí.Soukup pilař byl menší než jeho dědeček, ale ramenatý, silných svalů, měl černé kudrnaté vlasy, tmavých hnědých očí. Byl muž věrný a poctivý, Čech a evangelík přesvědčením. Miloval žert. Rád četl. Pracoval pilně do poslední chvíle. Aby nebyl na obtíž dětem, dřel a odříkal sobě po celý život.
Zpět na úvodní stranu
