Josef Braum (1877 - 1947)
Josef Broum (Braum) narodil se dne 31. března 1877 ve strážním domku č. 18. na katastru obce Újezd nad Zbečnem co manželský syn Ludvíka Brouma, strážníka na železnici státních drah N XVIII a Marii rozené Pidrmanové z Krušovic čp. 51, dcery Josefa Pidrmana, pokrývače v Krušovicích čp. 51. Byl druhým synem svých rodičů, když jeho starší bratr Ludvík zemřel ještě v dětském věku.
Od září 1883 do 31. března 1891 navštěvoval čtyřtřídní obecnou školu ve Zbečně, kde mu také dne 31. 3. 1891 bylo vydáno vysvědčení na propuštěnou ze školy. Od 1. 8. 1892 do 1. 8. 1895 se pak učil zámečníkem v zámečnictví mistra Antonína Širmera v Městečku u Křivoklátu, kamž z domova u rodičů denně musel docházet pěšky, a kde mu také tamním živnostenským společenstvím byl vydán příslušný výuční list. U Antonína Širmera na Křivoklátě pak ještě po vyučení pracoval od 1. 3. 1895 do 28. února 1897 jako pomocník zámečnický.
Pro obtíže s dalekým docházením do práce vydal se pak 1. 3. 1897 za zkušenou "na vandr" do Vídně, kde od 9. 3. 1897 do 23. 12. 1899 pracoval jako zámečník u podnikatelské stavební firmy Doderer & Göhl ve Vídni V, Hindsthurmerstrasse 87. Na vánoce se vrátil domů a po Novém roce 1900 nastoupil pak co syn železničáře ve výtopně st. drah Wien-Westbahnhof jako zámečník na opravách lokomotiv. Tam vida před sebou možnost stát se případně strojvedoucím, snažil se na opravách lokomotiv pracovat co nejkvalitněji a také co nejlépe ovládnout služební řeč - němčinu, což se mu při jeho denní četbě Arbeitzeitungu i stálém rozhovoru se spolupracovníky na pracovišti dařilo natolik, že nikdo, kdo jej a jeho neněmecký původ neznal, v jeho mluvení němčině nenalezl nezvyklý přízvuk.
Po ukončení předepsané praxe na opravách parních lokomotiv byl pak přidělen k topičskému zácviku na lokomotivu a po skončení zákonité zkoušky topičské dne 12. 11. 1901 jezdil pak samostatně jako topič hlavně na trati Vídeň-Linec, ale také Vídeň-Gmünd, kde měl příležitost poznat svoji nastávající manželku, která tam v české čtvrti poblíže hl. nádraží měla modistický krámek.
Dne 5. února 1902 podrobil se ve Vídni s dobrým prospěchem zkoušce pro nástupce strojvedoucího a dne 28. 12 1902 s velmi dobrým prospěchem zákonité zkoušce strojvůdcovství. Všechny úřední dokumenty, vystavované mu státními drahami a jejich orgány, znějí na jméno Josef Braum, které pak také sám začal používat (někdy též Braun).
V té době na sobě již také objevil určitý stupeň barvosleposti a proto raději zůstával dále ve Vídni ve služba topičské a v přeřazení k lépe placené službě strojvůdcovské se začal zajímat tehdy, kdy zvěděl, že se uvolní strojvůdcovská místa na úzkorozchodné dráze Ybbstalbahn, na která nejsou v používání žádná nebo jen velmi omezený počet světelných návěstidel. Nával z Vídně na odlehlý venkov nebyl nikterak velký a tak dne 7. 7. 1902 poměrně snadno dosáhl svého přeložení do Ybbsitz, kde v tamní malé topírničce byla umístěna jediná úzkorozchodná lokomotiva řady U, se kterou byl obstaráván veškerý provoz na trati Weidhofen an der Ybbs - Ybbsitz, kratší to větvi Ybbstalbahn v délce 10 km. Maje tím definitivu u st. drah zajištěnu, oženil se dne 8. února 1904 v Kostele sv. Jindřicha v Praze s Miladou Annou Chrdlovou, dcerou Františka Chrdleho, z Ražic a Josefy, rozené Práglové v domácnosti tamtéž. Jedním ze svědků tam byl Robert Chrdle, dílenský zámečník v Gmündu a bratr jeho nastávajícího tchána.
Se svojí ženou, která německé řeči byla poměrně dosti znalá, pak odejel do Ybbsitz, kde již předem měli najatý byt v I. patře domu čp. 91 na náměstí. Tam se mu také dne 1. 3. 1905 narodil syn Josef, jehož matka však, jsouc infikována porodní asistentkou, onemocněla horečkou omladnic a sedmého dne po porodu na tuto nemoc zemřela a byla pak za plné účasti příbuzenstva a šetrné účasti sousedstva na místním hřbitově v Ybbsitz pochována. Rodiče zesnulé si pak hned po pohřbu odvezli novorozené dítě s sebou do Ražic čp. 51, aby je tam opatrovali a vychovávali. Péčí o dítě pověřili hlavně své druhé dceři Karle, zaměstnané a bydlící v Praze, kterou za tím účelem povolali zpět do Ražic. Tam jí připadla hlavní starost o péči o dítě, jehož otec za ním také občas na krátká údobí zajížděl. Postupem času však bylo shledáno toto řešení jen jako provizórium a bylo potřeba hledat řešení trvalé.
Z dvou zachovaných dopisů z měsíce září 1905 soudě, se o toto staral zejména František Chrdle - dědeček dítěte, který jako nejrozumnější řešení celého problému viděl v tom, že by se jeho mladší dcera Karla provdala za svého švagra, čímž by se z tety dítěte stala jeho nevlastní matka. Otci dítěte, který při svých občasných zájezdech do Ražic tam měl možnost svoji švagrovou i její vztah k dítěti blíže poznat, nebylo nijak zatěžko s touto myšlenkou se smířit. Celou situaci snad nejlépe charakterizují úryvky ze 2 dopisů, psaných otcem dítěte jeho švagrové, a to: v dopise ze dne 9. 9. 1906 doslova napsal: "Milá Karlo, Váš milý dopis jsem dnes obdržel k mé radosti. Ten dopis od otce je …. a až budete mojí, tak Vám přijde do rukou, do té doby trpělivost."
V dopise ze dne 24. 9. 1906 pak doslova napsal: "Milá Karlo! Tvůj milý dopis jsem dnes odpoledne obdržel, ale ta Tvá novina mě právě nepotěšila, naopak! To protahování mě mrzí ale jakáž pomoc, musíme se podrobit".Příčiny uváděných průtahů objasňují možná lépe okolnosti uváděné v životopise Karly Eugenie Chrdlové.
Přes tyto počáteční obtíže oženil se se svojí švagrovou Karolínou dne 29. 11. 1906 v Kostele sv. Štěpána v Praze, přičemž jim stejně jako při jeho prvním sňatku jedním ze svědků byl Robert Chrdle, strojní zámečník z Gmündu.
Po svém sňatku vrátili se manželé i s dítětem do původního bytu v Ybbsitz č. 91, odkud pak se v září 1907 po přeložení manžela (na jeho vlastní žádost) do kmenové výtopny ve Weidhofen an der Ybbs přestěhovali do činžáku ve Wienerstrasse č. 39, bezprostředně před výtopnou, kde pak otec začal jezdit jak strojvedoucí na hlavní větvi Ybbstalbahn z Weidhofen an der Ybbs do Kienbrg-Gammingu, celkem 71 km dlouhé.
Maje na delší trati také delší pracovní směny, býval obvykle déle mimo domov, což na jeho manželku, která měla jen nepatrné znalosti němčiny v tom jí cizím německém prostředí působilo značně depresívně. Když pak později také sama otěhotněla, měla před očima navíc ještě stále osud své sestry, což vše ovlivňovalo její nálady. Jimi vyvolaný její celkový nervový stav snad ovlivnil i její předčasný porod v 8. měsíci těhotenství, ke kterému došlo dne 18. 12. 1910 v Nemocnici ve Weidhofenu, kde se jim narodila dcerka, která pro uctění památky své tety obdržela jméno Milada. Ta však snad vlivem předčasného narození se nebo také vlivem u ní později zjištěné Littleovy choroby se ve svém duševním i tělesném vývinu značně opožďovala, takže manželka sama na její ošetřování i veškeré s opatrováním děcka spojené práce nestačila a přizvala si na pomoc ze své přízně mladé děvče, Albínu.
Poměrně značná vzdálenost bydliště od nákupních pramenů ve městě, od školy a školky pro děti přiměla nakonec manžela, že se přestěhovali do Schöffelstrasse 8, do zdravého prostředí v bezprostřední blízkosti školy i obchodů ve městě a kde měl k dispozici i kousek zahrádky. Za 1. světové války zde měl možnost postavit zde chlívek a krmit si vepře.Údobí mezi přestěhováním se do nového bytu a vypuknutím 1. světové války patřilo v rodině k jednomu z nejuspořádanějších a také nejklidnějších a bylo celkově narušeno čtyřmi okolnostmi:
1) onemocněním syna zápalem plic,
2) zpomaleným duševním a tělesným rozvojem dcery,
3) onemocněním otce těžkým případem ischiasu, který vyžadoval pracnou léčbu koupelemi v senných struskách a nakonec stejně mu zanechal památku v kulhavém dopadání na levou nohu během chůze,
4) vznikem ničím nezdůvodněné domněnky jeho manželky, že projevuje zájem o manželku správce stanice.
Horší časy pro celou rodinu nastaly s vypuknutím 1. světové války. Zpočátku její důsledky ani nebyly příliš citelné, tím spíše když otci jako strojvedoucímu nehrozilo povolání k vojenské službě. Teprve se zmenšujícím se zásobováním obyvatelstva potravinami se situace přiostřovala, potravin začínal být nedostatek, potravinové lístky nebyly v obchodech kryty zbožím, potraviny se sháněly na černo na venkově (u sedláků po okolních kopcích) a jedlo se mnohé, co by se bylo dříve nikdy nejedlo, jako příkladně špenát z mladých pampelišek, kopřiv apod. Pro zlepšení si situace najala si rodina od dráhy v Seeburgu asi 17 km vzdáleného od Weidhofen kousek rozparcelovaného pole, na něm dojížděla pracovat a pěstovat brambory a různou zeleninu. Tam odtud také byli železničáři pravidelně zásobováni mlékem, které odtud bylo prováženo ve služebním voze vlaků v konvích, označených jmenovkami. Podstatnou výhodou pro rodinu bylo, že otec, ač sám nekuřák, fasoval tzv. tabáčenku a na tuto dostával koupit cigarety, dýmkový tabák i cigára, které při pochůzkách po sedlácích, roztroušených po kopcích, za ně vyměňoval zase živobytí, převážně vejce, ovčí sýr a někdy i kousek domácího chleba. Značně starostí v životě mu také dělala jeho barvoslepost, jejíž prozrazení u něj by bylo znamenalo ztrátu zaměstnání soby strojvedoucího.
Když se situace dále zhoršovala a rodině hrozil přímo hlad, zhotovil otec na zahradě ze starých pražců prasečí chlívek a rodina v něm začala chovat vepře, kterého z kraje krmila rozvařenými kopřivami, po nichž rychle rostl, pak rozmletými kukuřičnými klasy, které bylo možno koupit ve mlýně a nakonec vařenými žaludy, které rodina chodila sbírat pod duby na stráních a sušila na verandě.
Po rozpadu Rakouska-Uherska v říjnu 1918 a vyhlášení samostatné Čs. republiky hlásil se otec na nátlak matky a po předchozím dohovoru se známými Čechy o službu v novém čsl. státě a byl nejprve v listopadu 1918 převzat do výtopny v Brně, ve které byli dočasně soustřeďováni všichni strojvedoucí a topiči, přicházející z ostatních částí bývalé monarchie a kde po odchodu tamních němců začal hned jezdit hlavně na trati Brno-Okříšky.
Odtud pak byl spolu s řadou jiných poslán dne 5. 2. 1919 co exponovaný na substituci do Leopoldova na Slovensku, kde po útěku maďarů byl kritický nedostatek strojvedoucích a zároveň upozorněn i na dočasnost tohoto opatření s tím, aby si mezitím vyvolil sám místo, kam by po ukončení svého exponování chtěl být natrvalo přeložen.
Ježto v republice již neměl žádných příbuzných kromě své tchýně žijící co vdova ve Strakonicích, učinil si pro hledání nového trvalého působiště vodítkem 2 faktory:
1) aby tam bylo možno jezdit na místní dráze bez návěstidel, kde by mu jeho barvoslepost nevadila,
2) aby v místě byla reálka, na které by jeho syn mohl pokračovat ve studiích.
Jeho úvahy v tomto směru se točily kol 2 míst: Rakovníka a Jičína. Větší záruku používání na místní dráze mu však dával Jičín (správa provozu v Ml. Boleslavi) a proto přesto, že k němu jinak neměl nikdy v životě žádný vztah, se rozhodl pro toto město, kde si předem osobně ověřil, že zde jsou splněny obě stanovené podmínky. Tam také byl podle vlastního přání přeložen s tím, že by až do svého přestěhování se zůstal nadále exponován v Leopoldově. Rozhodnutí pro Jičín bylo podstatně i ovlivněno ředitelem tamní reálky, který při rozhovoru s manželi slíbil, že umožní další studium jejich syna i při změně vyučovacího jazyka beze ztráty času tj. jeho přímý přestup ze 4. třídy německé do 5. třídy české.
Když pak byl definitivně do Jičína přeložen, dohodl s manželkou, že ona až do konce školního roku zůstane sama s dětmi ve Weidhofen a stěhování že se uskuteční až o prázdninách. Spolu s ní pak zajel do Jičína za účelem nalezení vhodného bytu, což se jim ale nepodařilo. Nakonec pak volili jedinou možnost k získání bydlení, a to výhodnou koupí prázdné nepoužívané vilky se zahrádkou a s volným bytem ve Vrchlického ulici čp. 347 za 34.500 Kč. Koncem června 1919 pak manželka převezla obě děti k babičce do Strakonic, zatímco pak sama s manželem obstarala přestěhování věcí v železničním vagóně, přistaveném jim 21.6.1919, z Weidhofen do Jičína. Tam ještě také zvládla zařízení bytu, takže si počátkem července mohla již zase dojeti do Strakonic pro děti se kterými dojela do Jičína dne 5. 7. 1919 večer. Bylo to v době, kdy tam byla právě pořádána slavnostní Husova oslava. Byly tu pro děti připraveny lampióny na uvítanou, zatímco v posledním dnu jejich pobytu ve Weidhofen tam jakoby na rozloučenou na všech okolních kopcích planuly ohně na oslavu Slunovratu.
Sám pak se zase vrátil otec do místa svého zaměstnání v Leopoldově, kde zůstal až do jara 1920, kdy pak nastoupil definitivně službu v Jičíně a začal jako strojvedoucí jezdit na místní dráze Jičín-Turnov, která společně s tratí Ml. Boleslav-St. Paka podléhala tehdy správě provozu v Ml. Boleslavi.
Když při následné reorganizaci ČSD byla tato správa provozu zrušena a stroj. stanice Jičín přidělena správě výtopny v Hradci Králové, začal pak jezdit převážně na trati Jičín-Hradec Králové, na které také bylo jen minimálně návěstidel, kde však vzhledem na větší délku traťového úseku mu pro doma vyplývala delší volna, která mohl věnovat svým koníčkům, tj. zahrádkaření a včelaření. Proto ještě přikoupil část přilehlého farského pole, o něž mohl poměrně malou původní zahrádku zvětšit a kromě toho se mu též podařilo získat na drážním pozemku v blízkosti traťmistrovské kanceláře vhodné místo pro vybudování většího včelínu, který sám vyráběl. To mu umožňovalo nalézt vítanou náplň pro svůj volný čas, tím spíše, když vzpomínky na problémy jeho otce mu bránily hledat rozptýlení v hostincích nebo v pití.
Jeho životem v Jičíně ho trvale provázely dvě velké starosti:První starostí byla jeho barvoslepost. Žil ve stálém strachu, aby při pravidelných smyslových prohlídkách nebyla zjištěna jeho barvoslepost, čemuž se snažil předcházet tím, že všichni příslušníci jeho rodiny přes platnou svobodnou volbu lékaře zásadně chodili jen k železničnímu lékaři, který periodické prohlídky prováděl.
Největší starosti mu však začala dělat jeho dcera Milada, u které se při jejím zaostávajícím vývoji duševním i tělesném čím dále tím více ukazovalo, že nebude schopná samostatně vydělávat nebo uzavřít manželství a proto její rodiče vynakládali všechny své snahy na zabezpečení její budoucnosti.
Nemaje důvěru v trvalou hodnotu peněžních úspor, rozhodl se otec prodat svou rodinou vilku ve Vrchlického ulici a postavit větší rodinný dům v nově vznikající městské čtvrti pod Čeřovkou s alespoň jedním dalším bytem pro nájemníka, jehož výnos by umožňoval dceři Miladě určité živobytí i po jejich smrti. Svůj úmysl také uskutečnili, přičemž otec si prostřednictvím včelařského spolku zajistil pro stavbu domu dvě stavební parcely, které by mu umožňovaly držet si včelstva v blízkosti domu, aniž by obtěžovala sousedy.
S uskutečňováním svého plánu dosti spěchal, aby ještě před odchodem do důchodu si mohl z drážních zásob opatřovat levněji některý pro stavbu potřebný materiál, jako staré kolejnice, škváru apod. Od 1. července 1933 přešel pak do penze. Do novostavby v Sidonově ulici čp. 627 se pak celá rodina přestěhovala v r. 1937. Přestěhovány sem byly i včely a vysázeny byly ovocné stromy.
Značná fyzická námaha při vlastní stavbě i zakládání velké zahrady na udusaném pozemku bývalého vojenského cvičiště jakož i rozčilování se nad neserióznosti stavitele Resla, který se snažil co nejvíce ušetřit na chudém cementu i maltě, přivodily mu podle jeho vlastního názoru tzv. Parkinsonský syndrom, tj. trvalou třesavku do pravé ruky, kterou sice trvale ale bez valného účinku léčil.
V té době se již také začalo na obzoru rýsovat nebezpečí válečného konfliktu s hitlerovským Německem. Maje obavy o osud svých zbylých úspor a na základě zkušenosti, získané z užíváním nového domu v Sidonově ul. č. 627, ve kterém byl i jeden byt pro nájemníka a jehož výnos sice malý ale pro budoucnost byl slibný, přivedly jej na myšlenku investovat všechny zbylé peníze do stavby dalšího domu s větším počtem bytů, tj. při využití jeho suterénu a podkroví, který by jeho dceři Miladě zajišťoval větší výnos na nájemném. A tak se těsně před započetím druhé světové války pustil i do této stavby, ležící v úrodnějším terénu poblíž městské nemocnice a hlavně prováděné serióznějším stavitelem. Byty v tomto domě všechny pronajal a sám zůstal s rodinou bydlet i nadále v domě v Sidonově ulici. Krajní šetrnost v domácnosti a počínající mírná inflace dovolily mu půjčku na druhý dům poměrně brzy vyrovnat.
Léta druhé světové války prožil ve starostech jednak se zásobováním potravinami, hlavně pak ale ve stálém strachu před novým nájemníkem, německým kriminálním komisařem Maxem Frickem. Byt v I. patře domu čp. 627 měl původně pronajatý rada krajského soudu, který po zrušení Krajského soudu v Jičíně byl přeložen do Mladé Boleslavi, kamž se po poměrně krátké době také přestěhoval. Jím uvolněný byt byl městským úřadem přidělen M. Frickovi, kterýž byl co policejní úředník v Jičíně obávanou a vlivnou osobou, že před jeho přistěhováním se byl na jeho připravený byt podívat sám starosta města Dr. Klouček, aby se osobně přesvědčil, zda je vše v pořádku a Herr Kriminalkomisar, že bude moci býti spokojen. Tento strach před obávaným nájemníkem značně podrýval jeho životní elán, k němuž se pojily i neustávající potíže s pravou rukou, které však soustavným užíváním Homburga přece jen dovedl udržet v přijatelných mezích.
Po skončení války mu nejvíce ublížila a jej duševně deprimovala ta okolnost, že s úspěchem jím používaný lék Homburg co německý výrobek již vůbec nebyl k dostání a třes pravé ruky mu sílil, takže nakonec ztratil zájem i o své dřívější záliby, včelaření a zahrádkaření a tím i na vlastním životě. Počátkem února 1947 po nachlazení onemocněl těžkým katarem průdušek, jehož léčba se stále nedařila, takže nakonec byl převezen do okresní nemocnice v Jičíně, kde po poměrně krátkém pobytu dne 19. 2. 1947 na Morbus Parkinsoni a Bronchitis acuta zemřel. Pohřben byl dne 22. 2. 1947 na hřbitově v Jičíně, kde se s ním jménem dřívějších spolupracovníků rozloučil upomínkovou řečí strojvedoucí Vaníček.
Zpět na úvodní stranu
