Rodina Paule
Dle vypravování Hynka a Marie Paulových přiloženého k zásilce dřeváků 3. dubna 1917.
Napsal Richard Paule ml.
dle diktátu svého strýce Ignáce Paule a strýce Anděly Kateřiny Soukupové roz. Bradáčové Hynka Paule
Napsal Richard Paule ml.
dle diktátu svého strýce Ignáce Paule a strýce Anděly Kateřiny Soukupové roz. Bradáčové Hynka Paule
Václav Paule
Děd Václav Paule, kovář, selský syn ze Solné Lhoty (Salzweg) u Vimperka. Narodil se někdy v 18. stol.
Babička Barbora, rozená Blažková (Blaschka), selská dcera, narodila se v Birkenhaidu (Ladech Březových), příslušná do Horní Vltavice (Obermoldau).
Babička Barbora, rozená Blažková (Blaschka), selská dcera, narodila se v Birkenhaidu (Ladech Březových), příslušná do Horní Vltavice (Obermoldau).
Náš dědeček Václav Paule byl selský syn ze Solné Lhoty (Salzweg) u Vimperka. Narodil se někdy v 18. stol. ve statku, který se dodnes jmenuje "Böhmhof", statek Čechů. Bylo více dětí. Dědeček vyučil se řemeslu kovářskému. Když se oženil, usadil se ve Vimperce a provozoval tu své řemeslo ve vlastním domě v ulici Rožmberské, nyní Pasovské č.70. Byl veliký silný muž, brunet, vimperský obr. Byl vojákem, pobyl v cizině. Byl kyrysarem. Oženil se ke konci 18. století. Babička Barbora, rozená Blažková (Blaschka) v Birkenhaidu (Ladech Březových) v Zensihof (Inocenzhof), byla příslušná do Horní Vltavice (Obermoldau), rovněž selská dcera. Dědečkovi přinesla pěkné věno. Byla blondýnka. Vypravovávala dětem svým, že když byla ještě mladá, šla jednou na maliny, do lesa. Vystoupla na kmen vyvráceného stromu a ničeho nevidouc, seskočila na druhou stranu, rovně na medvěda, který vedle kmenu ulehl. Lekla se hrůzou a běžela s kopce dolů. Medvěd, byv ze svého klidu nemile vyrušen, lekl se snad také, dal se na útěk a běžel vzhůru na kopec.
(Dodatek zvl. Soukupa: Jednou přišlo z Würzburku (na Mohaně asi 230 km na západ z Bavorska) úřední psaní. Zemřel tam Paulův příbuzný, aby s povozem přijeli sobě pro dědictví. Bylo tam prý bohatství. Nebyl však, kdo by byl jel tak daleko, a mimo to nikdo dobře nevěděl, kde Würzburk je. Proto nejelo se nikam.)
Z manželství toho narodilo se 5 dětí, a sice 4 synové a 1 dcera: Jan, František, Anna-Marie, Michal a náš otec Matyáš, nejmladší.
Jan Paule, nejstarší, vyučil se u svého otce řemeslu kovářskému. Když mu bylo 16 let, chycen byl od panských náhončích (Überreiter) ve stodole, kde se byl schoval a byl hned odveden. Vícekrát se nevrátil. Později rodiče zvěděli, že prý byl v Uhrách zraněn a pak přejet od vozu, s něhož spadl. Byl rovněž veliký a statný, jako dědeček.
Druhý syn František Paule vyučil se rovněž doma kovářství a pomáhal otci a po jeho smrti byl stále u matky a bratří. Všichni se měli rádi a svorně pracovali. Franz churavíval a zůstal svobodný. Po smrti matčině vzala jej k sobě jeho sestra teta Anna-Marie, aby zachovala sobě i jeho podíl.
Dědeček Václav zemřel brzy a náhle kolikou, napiv se špatného piva. Nejmladší syn Matyáš Paule byl tehdy teprve 3 neb 4 roky starý. Kovárna i s domem č.70 (dům MUDr. Budde) pod hotelem Habsburkem byla vdovou pronajata kovářskému mistru Zoglauerovi. Vdova s dětmi zůstala v domě a hospodařila na pozemcích při domě jsoucích. Hospodářské budovy stály vzadu na dvorku.
Třetí syn Michal Paule vyučil se kovářství u kováře Zoglauera. Po vyučení odešel na cesty a byl asi 3 - 4 roky ve světě.
Čtvrtý, nejmladší syn Matyáš Paule, náš otec, vyučil se zatím také u Zoglauera. Narodil se 5.10.1811, na podzim "když se kopaly brambory". Byl slabší a menší, než otec býval a nežli byli bratři.
Když vráti se z cest Michal, převzal kovárnu sám i s domem. Ženu měl ze Skláří (Glashütte) ze statku. Děti měl 3: Aloise, Gustava a Evu. - Matyáš pracoval s bratrem Michalem a Františkem.
Bylo to asi r. 1820 - 1822. Dřevěné uhlí kovářské pálívali si bratří sami, nejvíce Franc, který uhlířství nejlépe rozuměl, a také pro lidi uhlí pálíval. Spal v boudě poblíž milířů u Kubovy Hutě. Tam byly pařezy. Bylo to v září. Bratrům došlo uhlí, šel tedy Matyáš k bratru Francovi, aby mu pomohl a potřebné množství domů přivezl. Vedle boudy byla velká pastvina, na níž pásl se dobytek. Večer bylo hodně zima. Bratří zavřeli se v boudě. Nahlednou spatří velkou černou hlavu, přihlédnou, co to? Medvěd! Neublížil jim, boje se ohně. Živil se dobytkem, z něhož si občas nějaké odnášel. Pasákem stáda na pastvině u milířů bratří Paulových byl Václav Schrekinger z Obory (Tiergarden) u Vimperka, jehož pan zvěrolékař Soukup ještě poznal. Jednou, při zápase s býkem a voly, byl medvěd zraněn na noze a za několik dní na to byl v Horní Plané (Oberplan) zastřelen. Medvěd ten byl dán do krumlovského musea.
Michal Paule odešel později do Ernstbrunnu (mezi Volary a Křšťanovem), chtěl poznati výrobu nástrojů sklářských, jež tehdá byla tajena. Vydával se za výrobce skla a objednal si tam různé druhy nástrojů (píšťal) a zůstal tam, až byly hotovy, aby viděl, jak se dělají. Pak vyráběl nástroje ty sám. Naučil se tomu i Matyáš. Nástroje dodávali do Prahy obchodníku Grünwaldovi. Jakýsi Šustr z Kvildy dodával ty předměty na různé strany, zvláště však do Ruska a Uher.
Potom přijel do Vimperka z Plzně povozník s prvním železným vozem. Michal a Matyáš prohlédli vůz a zhotovili sami první železný vůz ve Vimperce, byl objednán od kupce Františka Toschlera.
Babička Barbora byla z rodiny zámožné. Dva její bratři Blažkové vystudovali a byli faráři. Máslo (škvařené) mívali v soudcích. Při statku byla pole, luka, pastviny i les. Proto, když dědeček zemřel, hospodařila ve Vimperku, kde při kovárně byly i pozemky a luka, držela koně a dobytek. Když tatínek Matyáš se oženil a vlastní dům s kovárnou si postavil, hospodařila na domě babička, ženatý Michal, svobodný Franc a teta Anna-Marie, provdaná za měst. strážníka Tischlera, jenž dosáhl vysokého věku asi 80 let. Dům shořel, popelem lehla celá ulice. Ve vedlejší hospodě dělali šindel, kluci zapálili třísky, byl vítr, chytil i dům sousední. Babičce shořela sláma, seno, veškeré šatstvo, peřiny a nábytek. Postavili už pak jen dům přední, zadní nikoliv.
Michal zemřel brzy, při něm vyučil se syn Alois a Gustav, kteří oba brzy zemřeli souchotinami. Aloisi bylo asi 38 let; dcera Eva měla na domě výměnek, zemřela za války ve věku asi 70 let, byla koktavá a hluchá.
Když zemřeli Alois a Gustav, náš tatínek byl poručníkem; měl na domě podíl, proto dům převzal. Pracoval nějaký čas v kovárně v čp.70 a syn Matyášův Ignác. Dcery tety Anny-Marie působily otci nepříjemnosti, proto otec Matyáš se rozhněval a prodal dům Fürstovi, který dům přestavěl, zřídil v něm hospodu. (Sám pak postavil sirkárnu, továrnu na zápalky, pod Adolfem, z mlýna). Děti tety Anny-Marie: Barbora provd. Špindlerová, Magdalena provd. Citrová, Pavlína (svobodná) a Jan Tischler, kovář, obr, piják piva.
R. 1846 koupil si Matyáš stavební místo, na němž stojí dneska náš dům čp.115. Byla tam skála, pod ní domeček Princálův, nad ní pec, snad cihelna. Dalo mu mnoho práce, než skálu vylámal, získal tak však část staviva, kvádry i písek (žulový). Byl již ženat. Při stavbě už pomáhala maminka, Marie roz. Taubrová z Vimperka z Hradčan (*7.12.1824). Nyní má domek ten kolář Wilhem Jos. dnes Mariahilf. Nastěhovali se do nedohotoveného a byli okradeni, s půdy, o věci, které si znovu pořídili po požáru v domě č.70.
Všech 13 děti narodilo se v novém domě č.115: Elisabetha zemřelá co nemluvně, Teresie, Paulina, Ignác, Karel, Josef, Franz, Jindřich zemřelý v peřince, Marie, Ludmila, Eleonora zemřelá co nemluvně, Richard, Jindřich zemřelý ve stáří 15 let tuberkulósou.
Pro novomanžele nastaly tehdy zlé časy, velká nouze a drahota. Na neštěstí otec nám onemocněl, v době, kdy měl již zákazníky a vše dostaveno, a sice hlavnicí. Ležel po půl roku na lůžku. Léčil jej Dr. Poupa, křtěný žid, tchán lékárníka Budínského. Zvolna se zotavoval, řemeslo šlo špatně, vzrůstající rodina. V rodině býval nedostatek. Ponenáhlu však zase práce i výdělku přibývalo, byly vyplaceny dluhy zbylé po stavbě hlavně sedlákům českým z Vyškovic a okolí, kteří dávali u něho pracovati a sami peníze nabízeli. Maminka měla stále službu, tatínek tovaryše a učedníky.
Maminka ráda udílela chudým a žebrákům. Ač přinesla 2800 zl. věna, na domě neměla upsaného nic. Tatínek Matyáš byl po vyučení na vandru ve světě, pracoval dlouho ve Štýrsku a rád pak vnukům vypravoval anekdoty z té doby. Přišel jsem ve vsi před velký dům. Před ním bylo mnoho trakářků. Ptám se: "Co je to?" - "Inu, škola." "K čemu ty trakářky?" - "Nuž, každý Štýřan má důkladné vole. Kdyby ho neměl ve škole, byl by teprv hloupý. Proto si vozí. Jen počkejte, až půjdou ze školy, uvidíte."
Čechy slavily výroční dny, dopoledne do kostela s hudbou, odpoledne na hostinu, která končila s rodinami tancem. Ještě tatínek s maminkou chodívali. Tíha domácnosti ležela více na mamince. Tři syny vyučil kovářství. Synové pracovali většinou doma, řízení kovárny poměrně brzy převzal Ignác. Matyáš dosáhl vysokého stáří, nar. 5.10.1811 zemřel 11.2.1899. Ptal-li se někdo" "Pane Paule, kolik vám je let?" "Trochu přes 70!" a po straně dokládal: " je mi pře 80, ale budu mu to povídat? Aby mne obdivoval?" Pečlivá maminka byla by nejraději udržela všechny děti své doma pohromadě.
Teresie (*1849) vychodila školu, od 12 let chodila ke Klikovým šít. Šila pěkně. Mladší sestře přenechávala nádobí, ošetřování dětí. V 17. roce odešla do Solnohradu a sloužila v několika místech jako pokojská. Měla se vdáti, ucházel se o ni a dopisoval rodičům do Vimperka lékař. Onemocněl a zemřel tuberkulosou. Teresa asi v r. 1872 přešla do Vídně a po 2 letech vstoupila z žalu se schválením matky i sestry do kláštera Redemptoristů na Rennwegu. Její místo u Ang. Venzlové, vdovy po radovi vrch. zem. soudu, nastoupila sestra Marie. Asi r. 1890 přišla do Uher do Klášterního ústavu jako učitelka ručních prací. Chyba bylo, že nepřinesla do kláštera dosti kapitálu, mimo to utkvělá myšlenka hraběnky-abatyše, která ji podezřívala ze zamilovaných očí a vyštvala ji z kláštera, kde strávila 20 let. Druhá abatyše - zase hraběnka - ani v klášteře není rovnost, chudí pracují, šlechta a bohatí vládnou - pomohla jí k místu učitelky. Ale i tu byla trpěna bez definitivy. Proto odešla do Vídně vyučit se střihu a 25.1.1896 přijela do Vimperka. Ale ani zde se nemohla uchytiti, po málo letech odešla k sestře abatyši do Uher za společnici a odtud se vdala za Josefa Schreiba, knížecího dozorce skladištního do Hluboké. Zemřela tu v poměrném blahobytu drobného zřízence ve stáří 69 let dne 28.2.1918. Schreib zemřel ve věku 76 let 16.5.1920.
Paulina (*1850) byla o 1 a 1/2 roku mladší než Teresa. Od mládí byla pracovitá. Po několikráte mohla se provdati, ale důsledně odmítala. Byla povahou typickou, zvláštní. Před ženichy utíkala. Mladším sestrám říkávala, že není Paulova, že je z Budějovic. Věnovala se plně práci domácí, v domě, v chlévě, na poli. Nadřela se i s mladšími dětmi, jež měla ráda. Z domu nepřišla. Ráda četla. Byla prudká, umíněná. Do společnosti, zábav, nikdy nešla. Kamarádky měla, ale jen z měšťanských rodin, vážnějších povah. Milovala zpěv, více než druzí. Byla hrdá. Do kostela chodila pravidelně, ale jen v neděli. Hašteřivá nebyla, nesmiřitelně zanevřela na sestru Terezu, že po všem posílání odešla z kláštera a přišla na obtíž domů. Dětí sestry své Marie, zvláště Andělky, ujala se horlivě a plně k nim přilnula. Anděla byla jejím mazlíčkem a odtud i hněv, když vystoupila z katolické církve. V obou případech uražená láska. Asi po 10 let trpěla stále stoupajícími bolestmi žaludečními s bolestmi v hlavě a zvracením. Konečně rozpoznána byla rakovina. Po mnohém a dlouhém trápení zesnula 1.12.1902. Ležela půldruhého roku. Celé noci nespala. Posluhovala jí i předčítala sestra Marie, provdaná Bradáčová.
Ignác (*1852) do školy chodil dosti nepravidelně. Byl chlapec prudké letory. Ke kovadlině a kladivu hnal se už jako malý chlapec. Byl miláčkem svého otce. V dětství byl těžce nemocen psotníkem, pochyboval o zachování i lékař. Vyučil se kovářství u otce. Pracoval pak doma. Odešel i na zkušenou. Pobyl v Dolních Rakousích, po 6 neděl pracoval ve Vídni. Psal domů, jak těžce musí pracovati, že mu až krev z rukou teče a prosil, aby směl domů. Z domu poslali mu peníze, Ignác přijel a více do světa nechtěl. Doma měl se lépe. Když otec Matyáš převzal svůj rodný dům po Aloisovi, synu svého bratra Michala, pracoval Ignác s tovaryšem neb bratrem. Karel v dědečkově kovárně. Ignác dělal však dluhy, platil za kamarády, doma nejedl, raději jsa v hostinci. Protože nebylo z kovárny prospěchu a nemohl děti po bratrovi uspokojiti, Matyáš Paule dům i kovárnu prodal Fürstovi. Ignác pak pracoval doma. Byl by rád studoval, byl by rád učil se hudbě. Někdy pracoval u kováře Pavlíka, přítele Matyášova, dipl kuršmída, vypomáhaje kovárně Seligova za Volyňkou a hotelem u města Pasova. Zde poznal výnosnost spojeného kovářství s léčením koní a pak i dobytka. Dcera kováře Pavlíka, pána, byla druhou manželkou Karla Bradáče.)
Ignác naučil se psáti recepty dle zvěrolékařské příručky, které lékárna Budinského ráda vyhotovovala. Nešetřil! Tato záliba spřátelila jej i s prvním zvěrolékařem - konkurentem, kterého si vzal do domu. Uměl se zlobiti, ale byl dobrák. Řemeslníkem byl zručným. Specializoval se na stavbu kočárů. Také na výrobu pluhů. Získal veškerou práci knížecí. Pomáhali mu v kovárně i bratři Karel a později Richard. Naučil se i česky. Do společnosti chodil mezi Čechy jako mezi Němce. Politicky byl "knížecím", ve Vimperce to znamenalo "Čechem" nenacionálním. Smýšlením liberál. Pil pivo rád, neopíjel se však nikdy; když dosyta napitý přišel domů, šel nejprve k troubě a pil kávu. Krevnatý, se širokým zátylkem, a strachem z mrtvice.
Po smrti svého otce Matěje převzal dílnu, matka mu však stále hospodařila 1 1 roku. Roku 1901 v létě pojal za manželku Annu Roblovou, roz. z Pravětína (Gamau), kuchařku Waldekovu, asi 38 let starou. Nemocná Pauli a Josef, sklorytec, a s nimi Marie provd, Bradáčová s dcerou Mařenkou odešli do zadní části poschodí na výměnek. Mezi výměnkem a domácí paní, ovládnuvšího plně Ignáce, byl poměr brzy nejen napjatý, ale trapný.
Pílí a přičinlivostí, zvláště zručností při podkování koní chromých, s kopyty vadnými, živnost zvelebil, zákazníky si jen vybírá a dopracoval se majetku i blahobytu. Je bezdětný. Synovce Richarda, který by byl mohl kovárnu převzíti a který z celého rodu zůstává samotný, pomáhal peněžními dary "pod rukou" kaziti. V městě je všeobecně známa jeho bezmocnost v domě: "Volili bychom ho do zastupitelstva, kdyby nebyl ozvěnou své ženy. Poslala by ho klečet, nemohl by do rady." Dětí nemá.
Karel (*1863) vyučil se kovářství u svého otce. Byl na vandru i v Solnohradech, Bavořích, Rakousích. Asi po roce, opálený jak cikán, se vrátil domů a pracoval stále vytrvale u otce v kovárně, bylo-li potřeba, i na poli. Ignác rád odbíhal, na pole nešel. Měl řadu známostí. Asi r. 1888 se oženil s Kateřinou Epingrovou, švadlenou, zaměstnanou u své sestry Evy Hegrové. Na své ženě lpěl. Otec Matyáš Paule ji naprosto nechtěl. Na svatbu nešel, nikdy s ní nemluvil. Byla mu marnotratnicí. Byl dobrosrdečný, štědrý, pamatoval na děti Marie Bradáčové, Franc byl miláčkem jeho. Ujal se švagra Bradáče Jana. Anděla u Katy šívala, učila se.
Když se ženil, měl již s Em. Kellerem zavedenou prkynkárnu, pilku na výrobu držadel kartáčových, na cestě ke Klášterci na pozemku Josefa Paule, při soutoku Volyňky a potoku z Vlčích jam (Bärenlochbach). Obchod šel, ale podnikatelům výtěžek nestačoval. Oba, zvláště pak Keller, uměli "žíti". Asi r. 1894 pila shořela a postavena trochu výše bouda, v které Karel pracoval sám, hotově bedny pivní pro pivovar Budějovický a bedničky pro Steinbrennera. Steinbennerovi do pasířství k zpracování bronzu, přešel asi r. 1903. Tam zůstal jako zkoušený topič a zemřel nemocí ledvinovou r. 1917. Manželka jeho Katy zemřela o 2 roky později, na Boží tělo r. 1920 v domě Steinbrennerově "Friedrichsruhe". Byli bezdětní.
Josef Paule "Pepivetter" (*1857) ve 12 letech šel do učení ke sklorytci umělci Gottsteinovi ve Vimperce, po 4 léta. Potom pracoval u mistrů různých ve Vimperce. nějaký čas, ani rok, pracoval v Ernsbrennu a pak s bratrem Francem v Bavořích za Erzensteinem, kam chodíval přes Šumavu "lesy" pěšky. R 1874, současně se sestrou Marií, pracovali oba bratři ve Vídni u Šimka, který pracoval pro Lobmayera. Králík z Vimperka psal bratřím, aby pracovali pro něho. Po návratu pracoval již jako mistr samostatně jemné práce rytecké pro sklárny Králíkovy až do r. 1909. Byly mu firmou přidělovány práce nejtěžší, umělecké, vyžadující čas, vydělával poměrně málo, a i to bylo mu vyčítáno při klesajícím obchodě hutí Adolfských. Proto přijal nabídku Lobmayerovi k popudu druhého sklorytce-umělce Rud. Nováka, který již pro Lobmayera pracoval a pro firmu tu pracuje dosud.. Ryje do skla toliko obrazy figurální, lovecké apod. Spolu s Novákem hotovil pro presidenta Masaryka pohár a pro ministra pošt kalamář. Zůstal svobodný, známost měl, děvče Toni převzal br. Franz, zklamáni oba. Známosti nikdy potom už neměl. Hospodaří "na výměnku" se sestrou Bradáčovou a Mařenkou. Šetrný, spořivý, přesný ve všem, pořádný a odměřený v jídle a pití. Hádati se s Ignácem, mírně, dokázal, vrátili-li se oba, hlavně v neděli, napití z hostince. Smýšlením sociální demokrat. Zvěrolékař Soukup s ním nejvíce se nachodil ve volných chvílích, v jeho dílně nejvíce času strávil, i nadisputoval.
Franz Paule (*1855) vyučil se rytí skla u mistra Ulricha ve Vimperce. Jako tovaryš pracoval u několika mistrů i ve Vídni. Samostatně pracoval nějakou dobu pro Králíka vimperského, pak odešel do Vídně a Budapešti, kde se oženil. Manželka jeho Anna roz. Ptáčková, z okresu Humpoleckého. Žila v maďarském manželství s jeho přítelem Micsekem, měla dceru Irmu, po přítelově smrti pojal zbylou vdovu za manželku. Z manželství toho jest dcera Elsa (hezká s dlouhými vlasy). - Když sklorytectví v Budapešti se stalo nevýnosným, najal v Neunkirchenu obchod krupařský (hokynářský), ztratil zde své úspory a nastěhoval se rozmrzelý do Vimperka (asi r. 1904). Nějaký čas pracoval s Josefem, pak pro Králíka i Lobmayera-Šť. Ratha. Asi po roční nemoci velice trpné zemřel rakovinou 20.12.1921 v nemocnici. Pracoval velice rychle; byl sečtělý, uměl společensky vystupovati. Manželka pracuje pro Steinbrennera, od Sobmayera požívá penze 80 K měsíčně. V něčem vypomáhá i Elsa. Bere na byt školní děti. Dceři Irmě vychovává chlapce.
Marie, roz. Paulová, provd. Bradáčová, nar. 2.10.1857, vzpomíná, že jako šestileté dítě stála před výkladní skříní Waldeckova obchodu a byla stržena koňmi a přejeta povozem. Byla odnesena domů bez poranění. V r 1866 pomáhala ve škole třepit přízové látky na obvazy raněných. - Když jí bylo asi 10 let, vybuchla u Sudslavic prachárna. V městě praskala okna, ona byla poražena a odhozena ke zdi. Strýc Karel, pasoucí u Annatalu dobytek, byl sražen na zem. Od té doby tak se bála, že i ve dne při vzpomínce na zohavené mrtvoly zalézala pod peřinu. Zhynulo asi 80 lidí, zbyl jediný starý člověk. Zbytky a kusy zohavených těl byly sebrány a pochovány v Bohumilicích. Prachárna nebyla již obnovena. (Též asi r. 1866 - 1867).
Asi v 8 letech viděla na podzim k večeru na obloze, byl nad Rabicemi-Cihelnou, velký obraz krajiny s městem, věžemi, stromy, trvající asi 3 hodiny, velmi zřetelně, pak se vytrácel (Fata morgana). Vzpomíná, kterak vichr v noci snášel se střech tašky, kácel stromy. Vzpomíná, že bývala s otcem v lese, kde pálil uhlí v lese na Schweigelhaidě, poblíž míst, kde zastřelen byl poslední vlk. Maminka psala jí o tom do Vídně. Lišku viděla. Jednou byla v lese po celých 14 dní, spávala buď v boudě s otcem nebo v Grünberku u příbuzných. Bývala tatínkovým miláčkem; měl ji z děvčat nejraději. Po vychození školy někdy pásla krávy, pomáhala na poli a lukách, snášeti chvůj, učila se však i šíti, hlavně v zimě, od 13 do 16 roku.
Asi r. 1874 šla do Vídně do služby na místo své sestry Terezy. Marie pásla, když přišlo psaní, aby se hned vypravila. Do Strakonic jela počtou s maminku, ze Strakonic drahou ve IV. třídě se slečnou modistkou, která pracovala před tím ve Vimperce. Ve Vídni u vdovy byla po dva roky, přes léto bývala v Solnohradě a Gleichenberku v Štýrsku. Asi po 6 neděl byla v Temešváru v Uhrách. Po dvou letech maminka si ji odvezla. Doma šila, spravovala, pomáhala. Ve stáří 21 let dne 27.1.1878 vdala se za Jana Bradáče, řezníka a uzenáře ve Vimperce. Seznámila se s ním, chodíc k Bradáčovým pro maso. Janovi se zalíbila, brzy po městě vypravoval, že Marii dostat musí, Odjede-li do Vídně, že pojede hned za ní. V Hrabicích ji opili, donesli domů. Jan klekl před matkou. Prosil: "Musím ji dostat!" Sňatku přál i otec Bradáč i macecha. Všechny děti narodily se u Jungwirtů. V létě v červnu 1885 odešel Jan Bradáč do Vídně a manželka jeho Marie bydlela u svých a po jejich smrti s bratrem Josefem, sklorytcem, v rodném domě. Dědeček a sestra Pauli nedovolili, aby se k němu vrátila; matka z důvodu náboženských byla by však ráda smíření a manželské spolužití viděla. Ale listy Janovy, jeho požadavky a podmínky byly takové, že nebylo lze, nebylo záruky shody. Z návratu k manželi zrazovali i přátelé Janovi a jejich známí. Karty, karty! A k tomu zcela různý životní a světový názor. Marie smýšlení konservativního, katolička. Povahy mírné, pasivní. Výdělek vedlejší z posluhy nájemníkům bytu z prvního poschodí a propůjčení nábytku, pak ze skládání tiskových archů pro Steinbrennera. Výtěžek z pozemků, připsaných dětem.Ludmila (*1859) po škole učila se u Javůrků šíti. Častokráte odjížděla do Vídně a zase vracela. U sestřenice Špindlerové Barbory (dcery tety Anny-Marie, provd. Tischlerové) mívala přístřeší. R. 1894 požádal ji bratr Richard, který pracoval v továrně na šmolku a pak ve šroubárně u Neunkirchen v Dolních Rakousích, aby mu přišla hospodařit. Vzala si výbavu s sebou, něco nábytku si koupili na místě. V Neunkirchen byla celá kolonie lidí z okolí Vimperka a Čechů. Tam seznámila se s vdovcem Janem Rubayem, zaměstnaným jako předák v téže šroubárně a provdala se. Bratr Richard vrátil se do Vimperka a oženil. Provdala se k 6 dětem, k nim přibyly tři. Osmnáctiletý syn Ludvík zemřel v době válečné souchotinami. Velice proň truchlila. Rubay zemřel v týž den, kdy Karel Paule měl pohřeb.
V Neunkirchen hospodaří s dětmi na domku s pozemky. K dětem své sestry měla se vždy štědře. Jen vlastní otec nikdy nic. Práci trvalou nemilovala. Byla méně vážná, ráda se strojila, aby se líbila. Zemřela 1.1.1934.
Richard Paule (*1861) vyučil se u otce svého kovářství. Pracoval doma i jako tovaryš. Ve 20 letech byl odveden k dragounům. Sloužil přes 3 léta: v Klatovech, pak v Komárně a Temešváru. Pracoval v kovárně. Pobyl v podkovářském kursu a složil podkovářskou zkoušku. Pak pracoval doma a odcházel jen na vojenská cvičení. Asi r. 1895 odešel do Neunkirchen, pracoval ve šmolkárně a potom ve šroubárně. Byl prudký, ale dobrák. Hrával rád kuželky. Nepil. Nešňupal spolu s Karlem, oba kouřili, ve všední den dýmku, v neděli doutníky. Starý Matěj Paule, synové Ignác, Franc a Josef byli navždy náruživí šňupáci. Sklenička placatá, možno-li pěkně broušená, s bavorským pašovaným tyglákem, vlastní domácí výroby, vyznačovala pravého šumaváka, Němce. Bydleli v domě finanční strážníci - komisař Smolík, potom Frenk - dostali také. S "prisilem" a šátkem v ruce Matyáš Paule zemřel. Miloval hudbu. Byl členem německého zpěváckého spolku. Ve spolku střelců byl nadmyslivcem.
Strýc Karel byl praporčíkem, Václav Bradáč byl hejtmanem.
R. 1895 dne 2. července oženil se s Marií Jandovou z Volar. Měl jediného syny Richarda, nar. v r. 1896 v Neunkirchen. V Rakousích se však dlouho nezdržel. R. 1897 pracoval po nějaký čas u bratra Ignáce. Pak pronajal si kovárnu po zemřelém kuršmídovi Schotterlovi ve Vimperce u městského pivovaru. Měl pak tam práce dosti, ale vdova Schotterlová neuměla se snésti s nájemnicí Paulovou (žárlivost, svádění vdovou), proto vzal místo školníka v chlapecké škole (asi r. 1908). Měl úspory, žil v poměrném blahobytě.
Syn Richard vychodil po 4. měšťanské obchodní školu v Praze. Nadaný, živý. První místo měl v továrně Neunkirchen, měsíční plat mu však nestačoval. Sáhl poprvé na svěřené peníze. Rodiče musili hraditi. Pak byl ve Vídni, ve velkém obchodě, bydlel u Franze Bradáče, který nad ním bděl. Matka i sem mu posílala. Když vypukla r. 1914 válka, byl odveden, stal se četařem, pobyl v Italii, raněn byl v Rusku. Z Italie, kde byl ubytován v rodině zámožného rolníka, obchodníka vínem a pěstitele moruší v Udine, přivedl si manželku Noemi do Vimperka, která mu povila dcerky Rinu a Elsu. Richard mladý žil tu bez zaměstnání, na útraty rodičů, kteří vydali poslední úspory. Otec těžce snášel konečně tvrzení synovo, že není vůbec oddán. R. 1919 v březnu odjela Noemi i s děckem do Italie. Richard její muž jel s ní do Vídně a tam jí utekl. Dne 30.9.1919 otec Richard si zoufal a nalezen byl mrtvý. Příčina jeho smrti není vyjasněna. Vdova Marie podržela školnictví dodnes. Manželé měli se rádi. Měli rádi i Andělku v jejích těžkých sporech s rodinou. Vdova mívá na bytě 5 - 6 hochů, má službu a pomocníka. Slibuje, že ujme se malé Riny a Elsy. Pobyla, když narodil se Pepa, s babičkou Bradáčovou v Jilemnici.
Zatím rodina Paulů mladším Richardem vymírá!
24.3.1922
Zpět na úvodní stranu
