Osidlování pohraničí a národnostní poměry
Vimpersko se nachází v jihozápadní části jižních Čech v podhůří Šumavy. Je to především horská krajina, kde se většina obcí rozkládá v nadmořské výšce i přes 700 m n. m., a kde život v drsné a nehostinné krajině nebyl nikdy jednoduchý. Lidé se zde zabývali převážně dřevařstvím, chudým zemědělstvím a řemesly. Osidlování započalo postupně již za Přemysla Otakara II., který začal osidlovat kraj českými selskými rody (na 10 let promíjel daně). Už za vlády posledních Přemyslovců dochází ale k "německé kolonizaci" Šumavy, kdy z přelidněného pohraničí Bavorska a Rakouska sem přicházejí němečtí bezzemci. V době stoletého držení Vimperka rodem pánů z Janovic vydal v roce 1359 císař Karel IV. listinu, kterou dal v léno 3 hrady, 3 sídliště a 36 vesnic Petrovi z Janovic a ve které jsou poprvé písemně zmiňovány vesnice v okolí Vimperka (např. Pravětín, Klášterec, Boubská, Solná Lhota, Hrabice, Horní Vltavice a další).Rozmach kraje je zaznamenán též v době Rožmberků. Po Bílé hoře nastává však úpadek českého hospodářství, největší pozemkové majetky se dostávají do rukou zejm. německé šlechty, která povolává další německé kolonisty.
Změna krajiny a hospodaření v ní souvisí s rozvojem sklářství s vysokou spotřebou dříví pro sklářské hutě spojenou s kácením stromů v dosud nedotčených pralesích. Koncem 18. a v 19. století toto nekontrolovatelné mýcení vedlo naopak k záměrnému útlumu sklářství, neboť dříví se stalo výhodnou surovinou pro obchod (budování plavební cesty po Vltavě, Otavě, Blanici a Volyňce pro plavení dříví až do Prahy i Vídně). Schwarzenberské hospodaření se pak zaměřilo na následné obnovování vykácených lesů výsadbou smrkových monokultur trvající až do poloviny 20. století. Vážné důsledky v hospodaření se dřevem měly rovněž zdejší kalamity - vichřicemi způsobené polomy a následné rozšíření kůrovce (zejm. rok 1734). V polovině 18. století proto zakládají Schwarzenbergové řadu dřevařských osad a dochází k dalšímu zalidňování Šumavy. Přicházejí sem i Češi z vnitrozemí, kteří však velice rychle splynou díky sňatkům s místním německým obyvatelstvem (díky tomu řada německých rodů má ryze česká jména). Z těchto osad nás nejvíce budou zajímat Březová Lada (Birkenhaid) a Schweiglova Lada (Schweiglheid), protože právě odtud pocházejí někteří naši předkové... (viz dále). Těchto osad v samém srdci Šumavy přibývalo a počet obyvatel (německých) rostl. Jejich centrem a sídlem nové farnosti (dosud to byl Vimperk a Horní Vltavice) se stal Nový Svět (Neugebäu) - patřily sem např. Borová Lada (Ferchenhaid), Zahrádky (Mehregarten), Svinná Lada (Seehaid), Švajglova Lada (Schweiglhaid), Černá Lada (Schwarzhaid), Paseky (Passeken), Šindlov (Schindlau), Zelená Hora (Grünberg), Hrabická Lada (Rabitzerhaid) a Pravětínská Lada (Gansauerhaid). Tyto obce a osady byly zcela německé.
Již zmiňovaná Březová Lada (Birkrnheid) spolu s Polkou (Elendbachl) a Slatinou (Filz) vznikla v téže době, ale správou a farností náležela k Horní Vltavice (Oberwuldau).c Rozložení obyvatel v roce 1900 podle národnosti vystihuje tabulka (data dle R. Hajníka):
Obec - český a německý název Počet Obyvatel z toho (v závorce rok vzniku) domů celkem Čechů Vimperk, Winterberg (1263) 4719 464 Hrabice, Rabitz (vč. Křesánova, Cejslic a Modlenic)(1359) 54 408 3 Horní Vltavice, Ober Wuldau (1359) 64 479 14 Klášterec, Kösterle (1359) 31 247 0 Korkusova Huť, Gorgushütten (1606) 11 71 0 Kubova Huť, Gubohütten (1728) 24 137 4 Lipka, Freyung (1531) 25 203 2 Michlova Huť, Michlhütte (1552) 24 215 10 Pravětín, Gansau (1359) 28 253 5 Solná Lhota, Salzweg (1359) 32 248 0 Sudslavice (1359) 18 180 180 Výškovice (1314) 21 150 150 Boubská (1359) 48 332 298 Bohumilice (1352) 64 434 400Čas plynul. V rámci Rakouska-Uherska žili vedle sebe Němci a Češi v relativním klidu, i když národnostní třenice pozvolna narůstaly. Mezníkem byla 1. světová válka. Podle Karla Petráše: První světová válka přinesla do kraje hlad a bídu. I zdejší muži jsou povoláváni na frontu a pozůstalí po padlých zoufají nad ztrátou svých nejbližších. Nastává zoufalý nedostatek potravin a všeho potřebného zboží, ceny rostou. Lidé trpí hladem a spásu hledají ve své zbožnosti, všichni lidé zde jsou silně věřící katolíci. Bolest do srdcí venkovanů se ale vlévá, když dochází k sejmutí posvěcených zvonů z kostelních věží k jejich přetavení na kanóny, dokonce jsou v kostelích pro tyto účely zabaveny i varhanní píšťaly z cínu, to vše pro nesmyslné zabíjení. Svítí se loučemi, není petrolej.
Válka skončila a 28. října 1918 byla vyhlášena samostatná Československá republika. V rámci změn došlo i ke změnám v organizaci politické správy, vytvořil se soudní okres Vimperk s řadou přilehlých obcí. Národnostní složení obyvatel zejména na venkově se však nijak podstatně nezměnilo. Občané německé národnosti ale tyto změny přijali velice chladně. Nedovedli se smířit s tím, že území, na kterém žili, od nepaměti patřilo k českému království. Chtěli tato "svá" území připojit k Německu. Němci po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku samostatného Československého státu, najednou "trpěli útlakem pod českým jhem".
Třicátá léta - v Německu přichází k moci Adolf Hitler. Rok 1935 u nás - volby do sněmovny a senátu. Absolutním vítězem je se svou propagandou o utlačovaném německém lidu Konrád Henlein, dostává přes 80 % hlasů německých obyvatel Vimperska pro Sudetoněmeckou stranu, která se stává jednou z nejsilnějších politických stran v republice. Na Vimpersku se objevují první hákové kříže a první tzv. Ordneři.
Podstatné změny v územním členění přinesl ale rok 1938. Ihned po podepsání Mnichovské dohody začalo obsazování pohraničí českých zemí nacistickým Německem, které probíhalo po etapách v době od 1. do 10. října 1938. Na území okresu vstoupila německá armáda 1. října 1938 u obce Knížecí Pláně. Hranice tzv. Sudet probíhala po severním okraji katastru Vimperka (viz mapka). V jeho bezprostředním okolí byly obsazeny Horní Vltavice, Klášterec, Korkusova Huť, Pravětín, Hrabice, Křesánov, Císice a Modlenice. Následně byl obsazen německými vojsky i Vimperk, a to 8. října 1938.
Vyhlášení Sudet a jejich připojení k říši bylo německým obyvatelstvem přijato s jásotem. Nikdo z prostých lidí tehdy netušil, jakou cenu za to lidé budou muset zaplatit...
Hranice 'Sudet' na Vimpersku
Pro ilustraci atmosféry, jaká vládla v těchto kritických chvílích na Vimpersku, si dovolím s laskavým svolením autora knihy "Krajem Šumavských Lad" p. Karla Petráše, ocitovat tři odstavce z jeho knihy:
"Aby se někdo nedomníval, že jinde na Šumavě byli Němci hodní, mírumilovní, kteří nepropadli henleinovskému fanatismu, kteří by nechtěli přičlenit Sudety k Velkoněmecké říši, to by se velmi mýlil. Důkazem je toho zápis i v kronice z jiné části Šumavy. V obci Srní, ve dnech 23. září, kdy prezident Beneš vyhlásil všeobecnou mobilizaci, byly již dvě třetiny obyvatel v sousedním Bavorsku. Odcházeli již v květnu, aby se vyhnuli mobilizaci v českém vojsku a s nimi byla odehnána i celá stáda dobytka za hranice. 29. září podle rozhodnuti čtyř mocností v Mnichově odstupujeme Němcům naše hraniční území. 30. září prchají v noci poslední Češi z obce Srní.
Nechme ale promluvit kroniku obce Srní. Citujeme doslovně:"
"Když 1. října opustilo několik málo zbývajících lidí své úkryty, jakou radost nám připravil milý Bůh a milovaný Vůdce, jaké oddechnutí být zase volni, vzduch byl čistý! Za velkého nadšení a volání díků dorazily 2. října první oddíly německé branné moci. V několika dnech se vrátili všichni uprchlíci domů, byl oslavován příchod armády, bylo vidět kolik lidí bylo za hranicemi. Byla sloužena slavnostní mše, potom byly všechny české obrazy i vlajky spáleny na náměstí. S Čechy uprchl poštmistr a starosta Webinger, největší zrádce, se svou ženou proklatou a několik lidí, které Webinger přemluvil, do Českého území. Češi jej však vrátili zpět. Zrádci našli svůj trest. Přišli do Dachau, do výchovných zařízení. 4. prosince byly doplňující volby pro Němce ze Sudet do Říšského sněmu. Náš milovaný Vůdce byl zvolen 100 % ano. V naší obci nebyl žádný hlas proti, v Sudetech bylo 98,9 % hlasů pro. Jako všude, tak i zde byly zřízeny oddíly SA, SS, NSKK, HJ a jiné. Konečně po dvaceti letech zotročení jsme zase svobodnými německými občany, máme zajištěnou mateřskou řeč, jsme osvobozeni od českých škol..."
"Dá se v podstatě říci. že až do roku 1934 žili obyvatelé německé národnosti v dobrých sousedských vztazích s obyvateli české národnosti, i když Čechů zde žilo velmi málo. Statistické údaje uvádějí, že ve správní obci Nový Svět žilo 12 Čechů, z toho v Borových Ladách 8. V sousední obci Nové Hutě 20, na Knížecích Pláních 9, v Horní Vltavici 92 a na Kvildě 24 Čechů. Po květnových dnech roku 1938 soužití Čechů s Němci se stalo přímo peklem. Kdo nechtěl z Čechů přijít o život, raději opustil naše pohraniční území. Koncem srpna a začátkem září dochází k evakuaci českých obyvatel z pohraničí. Skromný majetek je nakládán do nákladních vozů na Vimperském nádraží a poslední evakuační vlak odjíždí z Vimperka 7. října 1938 s českými občany a jejich majetkem do českého vnitrozemí. Tak skončil jednou provždy pokojný život Čechů a Němců v našich českých pohraničních horách."
Přichází protektorát a 2. světová válka. Celé území Vimperska je pod německou správou, "čeští psi" byli vyhnáni. Relativní klid ale brzy končí. Pro vimperské a šumavské Němce nastává branná povinnost a mužská část obyvatelstva odchází bojovat za Velkoněmeckou říši a svého vůdce většinou na východní frontu. Místo nich přicházejí na Šumavu do pracovních táborů v lesích i v zemědělství pracovat cizinci, většinou váleční zajatci. Do kraje znovu přichází bída, hlad a strach. Z fronty přicházejí zprávy o padlých, o skutečné situaci zprávy však nejsou. Až od cizinců, pracujících v táborech, se místní lidé dozvídají o hrůzách a zvěrstvech v koncentračních a vyhlazovacích táborech...
Vimperk byl historicky převážně německým městem. Např. Roman Hajník v knize "Vimperk" uvádí, že v roce 1910 žilo ve městě 5253 obyvatel (z toho 582 českých), po vzniku republiky zde v r. 1921 žilo 4839 obyvatel (997 Čechů) a v r. 1930 z celkového počtu obyvatel 4823 už 1185 Čechů. Události z let 1938 až 1945 tento stav zcela převrátily. Počátkem října 1938 ve spěchu a ve strachu o život opustila město většina českých obyvatel a přestěhovala se do vnitrozemí. Hned po nacistické okupaci došlo ve Vimperku ke zboření synagogy a totálnímu vyhlazení zdejších Židů. Začátkem r. 1945 bylo ve Vimperku cca 5700 obyvatel zcela německých.
Konec války. Vimpersko osvobozuje americká armáda pod velením generála Pattona. Ještě 5. května kladou německé obrněné jednotky SS v lesnatém šumavském terénu tvrdý odpor, ten je však zlomen a armáda osvobozuje i Vimperk.
V souvislosti s odsunem Němců na základě Benešových dekretů Vimpersko opustila naprostá většina německých občanů a zejména blíže k hranicím se kraj téměř vylidnil. Zatímco v roce 1930 žilo na území prachatického okresu celkem 69 788 osob, v roce 1947 už jen 39 170 osob, což znamenalo úbytek téměř 44 %.
Do města Vimperku se začali vracet čeští nepočetní starousedlíci a postupně začali přicházet i obyvatelé noví (nejen čeští). Vimperk jako město se stal rychle rostoucím českým městem: v r. 1947 měl 2910 osob, v r. 1961 již 4785 osob, v roce 2001 vzrostl počet obyvatel na 7546 osob a s okolím 8331 obyvatel.
Ne tak ale venkov. Po odsunu Němců v r. 1946 došlo k vysídlení prakticky všech venkovských obcí, osad i samot. Domy zůstaly opuštěné a prázdné, k dispozici novým dosídlencům (Češi, Rumuni, Slováci, Maďaři). Byli takoví, kteří zůstali, ale snad více bylo takových, kteří přišli jen krást a drancovat opuštěná stavení. Politika komunistického režimu po roce 1948 vzala pak tomuto kraji život úplně. Neprodyšně uzavřené hranice s Německem a Rakouskem "železnou oponou" a ploty z ostnatých drátů, rozšíření pohraničního pásma se zákazem volného přístupu, budování vojenských zařízení a újezdů a v neposlední řadě i fyzická likvidace dosud stojících osad a domů pod záminkou, že se zde ukrývají diverzanti.
Z leteckých map na Internetu (snímkování v letech 1951-1954) můžeme porovnat stav obcí ze začátku 50. let se stavem současným (viz příloha). Z některých vsí, i když přežily, zůstala torza (Klášterec, Solná Lhota), z mnohých však nezůstal kámen na kameni. Takto zcela zanikly Březová Lada, místo, kam vedou i naše kořeny...
Poslední dny v Březových Ladech
(Birkenhaid. Die letzten Tage.)
Článek byl převzat z německého krajanského měsíčníku
Böhmerwäldler Heimatbrief, roč. 2010, č. 6.
Nezapomenutelně se nám vryl do paměti obraz rozloučení rodin, které musely prvním transportem opustit svůj domov. Před průjezdem u Blaschků, který sloužil jako nakládací a nástupová rampa, se rozjelo nákladní auto. Na jeho ploše se tísnili lidé, staří i mladí a vztahovali ruce k pozdravu a jedna ruka, byla to ruka Tonai Marie, mávala nám na rozloučenou kyticí květů, dokud nám povoz směřující k Polce (Elendbachl) nezmizel z dohledu.
Teprve o tři měsíce později jako poslední z obce nastoupili tuto cestu rodiny Josefa Pimiskerna a naše, protože hostinská Frieda začátkem srpna porodila svého syna Emila a protože naše matka v červnu onemocněla na záškrt. Tato nemoc patří sice mezi dětské nemoci, ale onemocní-li dospělý člověk, není často její průběh bez komplikací. Tak jsme mohli a museli prožít, jak se naše osada pomalu vylidňovala, jak doslova vymírala. Zde chci tuto dobu vylíčit i se svými pocity.
S výše zmíněným prvním transportem museli dne 18. června 1946 svůj domov opustit se svými rodinami Franz Pimiskern (Loribauer), Franz Blaschko (Zensi), Anna Fuchs (Zensi Anna), Franz Geisbauer (Lernhard'n), Josef Stegbauer (Leopold'n), Julius Mikschl (Heinrich'n), Aloisia Mikschl (Schoufferin), Franz Tuma (Binder) a Rudolf, Franz a Maria Tuma (Tonala). Nákladním autem byli odvezeni do Prachatic. Odtud byli pak v nákladních vagonech po železnici odtransportováni do bavorského Horního Falcka (Oberpfalz), do okresu Burglengenfeld.
Druhým transportem v červnu následovaly stejným způsobem rodiny: Alois Weber (Liebreich'n), Wenzel Küblböck (Wawala), Hermann Geisbauer (Tischler) a Franz Geisbauer (Haisler) do Dolního Bavorska (Niederbayern). O několik týdnů později byly vykázány rodiny: Adolf a Johann Friedberger (Hanes'n). Dostali se do bavorského Švábska (Schwaben) do Memmingen.
Velké změny nastaly už od února 1946, když rolníkům byl odnímán dobytek a pozemky. Češi vyháněli zvířata ze stájí. Nejlepší kusy brali hned sebou, zbytek rozdělovali na dojnice, jalovice a voly do oddělených stájí v obci. Jarní práce na polích byly prováděny na příkaz českých správců. Kdo neporazil své ovce a vepře již dříve, musel nyní přihlížet, jak mu jeho pečínku před nosem sebrali noví páni. Prasečí chlívky a ovčíny zůstaly od té doby prázdné.
Pýchou každého sedláka či povozníka byli jeho statní voli. Proto bylo pokaždé obzvlášť bolestivé, když na rozkaz správců se s nimi museli rozloučit. Nejeden, který se smutně díval za svým tažným zvířetem, věřil, že mu zvíře smutný pohled opětovalo. Několikrát jsme museli voly, také ty vlastní, sami naložit k odvozu. Dvakrát jsme zažili, že voli, které jsme vzali na nádraží do Lenory (Eleonorenhain), tam zběhli a sami našli cestu do své stáje.
Naproti tomu se stalo zejména v poslední době, že ve vsi zůstávalo krav příliš mnoho. Protože s každým transportem ubývalo ve vesnici více lidí tak ti, co zůstali, se starali o veškerý dobytek. Tak např. naše dvě rodiny, které tam zůstaly, museli kromě letní práce na poli také ještě dojit asi 30 krav. Mléko bylo každé ráno, dokonce ještě poslední den, odváženo volským povozem našeho bratra France k nákladnímu autu na cestu do Polky (Elendbachlu). Předem jsme si ovšem z večerního mléka pro sebe sebrali smetanu. Tak si naše rodina mohla sebou vzít do Bavorska zásobu másla, která postačila na celý rok.
Pravidelně v pátek byla výplata. Každému zemědělskému dělníku náležela malá mzda. Za peníze člověk v Horní Vltavici (Obermoldau) mohl koupit dokonce maso a to bez "bodů". Žádní Češi ve vesnici nebydleli. Stávající správce Březové Lady (Birkenhaid) se jmenoval Pepinko a bydlel v hospodářství (Elendwirt) se svými dvěma kolegy, kteří příslušeli k Elendbachlu a Filzu. Jednou přišel Pepinko s českými sedláky s koňmi, aby si odvezli žebřiňák. Náš otec ho prosil vzhledem k tomu, že výběr byl ještě veliký, aby mu ho nechal až do doby vysídlení. Ale on mu odpověděl bez zaváhání: "Právě tento potřebujeme." Celkově je možno říci, že svůj úřad ale vykonával korektně. Nedošlo k žádnému přestupku nebo dokonce zatčení.
Jako správce nařizoval, co bylo nutno vykonat v době žní. Jednou jsme museli za deštivého dne dovézt žito. Mokré a částečně už vyrostlé bylo uloženo do Küblböckovy stodoly. Protože naše dny byly sečteny, připadalo nám to celé veselé. Později, když už jsme byli déle v Reichlingu u Schongau, doneslo se nám, že stodola ještě v tom samém roce shořela, pravděpodobně samovznícením.
V neděli, v den odpočinku při návštěvě kostela jsme na tuto poslední dobu již nechtěli vzpomínat. Téměř vylidněná vesnice na nás působila jako vesnice duchů. Zejména v noci nás přepadával strach. V opuštěných domech byla okna zatlučena a dveře vyraženy. Mladí Češi často bloumali po vsi. Slídili po domech a brali, co se jim hodilo. Přirozeně i my jsme pátrali ve zbylém čase v domech, které již nebyly obydleny. Jednou hospodářka Frieda pohřešovala jalovici. Po dlouhém hledání ji našla v komoře u Johanna Hanase, kde se zřejmě cítila pohodlně.
Když Luisei Liebreichen jednou prohledával hranici dříví u Juliuse Mikschla, který už byl odsunut a své zjevně suché palivové dříví již nepotřeboval, zavolal na něj náš bratr Walter, tehdy kluk asi 8-letý: "Kdyby tě tak viděl Julius!" Pravděpdobně sám polekán jeho smělostí, kvapně ale hledal dále, aniž by musel očekával, že dostane od hospodáře Mikschla vynadáno.
Hůře se však vedlo našemu bratrovi Seppovi, který společně s Francem Friedbergerem při šmejdění v domě u Schoufferin našel balík s černým prachem, který se používal k trhání balvanů na polích. Zpočátku zkoušeli zapálit malé množství, ale protože to málo bouchlo, zapálili celý balík. Náhle vzniklý plamen zasáhl Seppa do obličeje. Dlouhé dny ležel s hlavou, červenou jako rajské jablko a viděl vše nezřetelně, mlhavě, že jsme měli strach o jeho oči.
Nepřerušili jsme spojení s těmi, kteří od nás museli odejít. Dostávali jsme od nich dopisy. Někteří "Neuoberpfalští" přišli dokonce na návštěvu, snad aby viděli, co zůstalo z jejich vesnice, ale také, aby mohli nakoupit za české koruny, které si odvezli sebou. Přišli v noci, přes den byli schovaní u nás, zatímco nás poslali do města nakoupit. V noci pak zmizeli znovu za hranice.
Nezapomenutelná je pro nás jedna bolestná scéna loučení. Když rodina Wenzela Küblböcka musela odejít, přirozeně bez svého psa, přiložil český občan Heger před očima dcery od Friedy ruce na čtyřnohého tvora a zastřelil ho.
V září nastal také pro nás čas rozloučení. Práci jsme dělali tak napůl. Co jsme si směli vzít, bylo uloženo do truhlic a beden. Něco jsme si už dříve "propašovali" díky nočním exkurzím za hranice do mlýna k Holzapfelům. Drůbež, která byla až doposud všech těch útrap ušetřena, byla zabita a vzali jsme si ji sebou jako proviant. 18. září bylo už tady. Správce ještě jednou zkontroloval naše malé jmění. Peřiny, které byly svázané provazem, musely zůstat na místě, protože byly ohodnoceny jako hospodářské zařízení, stejně jako zachovalé sáňky, které jsme ale "z pomsty" dobře schovali v seně, abychom novému majiteli ztížili hledání. Z volského povozu, který nás vzal do Elendbachlu jsme se naposled podívali na Březová Lada (Žebravé domky, Pettelhäuser), která nyní zůstala opuštěna a jejichž 200-letá historie vzala tak smutný konec. Když náš nákladní vlak zabočil na nádraží ve Furth im Wald, zdravili nás tam Loribauerovi a Binder Hermann. Učinili již první kroky v nové vlasti, ale na tu starou však mnozí, zejména starší lidé zapomenout nikdy nemohli.
Jedna "poustevnice", totiž Anna Friedberger (Josef 'n Anna) zůstala ještě celou zimu na hospodářství ve Wirts Häusl, až do příštího jara, kdy odešla ke svému synovci do Čech. Domy ve vesnici byly v letech 1950/51 srovnány se zemí. Pouze usedlost France Blaschka sloužila ještě dlouhou dobu jako přístřeší a stodola, než se v 60. letech zřítila. Pouze několik zbytků zdiva, rozmáhající se kopřivy nebo typické seskupení stromů zvěstuje dnešnímu návštěvníkovi, že zde kdysi bydleli lidé.
Se zřetelem na tuto tragédii je jen slabou útěchou, ale přece jen známkou usmíření, když o pět desetiletí později bylo v dnešní obci Horní Vltavice (Obermoldau) půl tuctu zvětralých a převržených vesnických křížů nahrazeno novými.
Ernst Stegbauer, Weisingen
překlad Jiřina Soukupová
Dnešní Březová Lada
Březová Lada - Birkenhaid, dnes zcela zaniklá osada.
Březová Lada - pohled přes údolí Teplé Vltavy na místo,
kde stávala osada Filz (Slatina).
Březová Lada - satelitní mapa (zdroj mapy.cz).
Zpět na úvodní stranu
